Mezi vším tím brakem v „Levných knihách“ se čas od času najde pravý skvost. Knížka, za kterou by člověk rád dal i plnou cenu, a pakatel skutečně zaplacený jen potěší lakotného. Chtěl bych zde upozornit na knihu „Bohatství a bída národů“ (vydal BB Art) od emeritního harvardského profesora Davida S. Landese, pro kterou nemám jiných slov než brilantní a úchvatná. S podtitulem „Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí“ rozebírá na šesti stech stranách hospodářství různých zemí i historický vývoj různých kultur a je jednou velkou oslavou svobodného tržního hospodářství západní euroamerické civilizace. Západní zvídavosti, podnikavosti, odvahy, ochoty riskovat, duchovní i intelektuální svobody. Přitom se nejedná o laciný triumfalismus. Nebojí se zmínit temné stránky vzestupu Západu (dobytí dnešní latinské Ameriky Španěly, kolonialismus, sociální situaci za průmyslové revoluce neboli „dickensovského“ kapitalismu), přitom toho nevyužívá k obvyklým útokům a odsudkům, ale snaží se události zasadit do kontextu doby, a najít když ne omluvu, tak alespoň vysvětlení.

 Kromě samotného tématu knihy je ovšem velmi zajímavý náhled do amerického akademického prostředí „revoluce“ šedesátých let. Autor byl profesorem geografie, a v úvodu píše o tom, jak s celým oborem na mnoha universitách v USA levičáci zametli, neboli katedry zeměpisu zrušili. Mezi válkami byla oblíbená jakási „klimatická antropologie“, která vysvětlovala vlastnosti a úspěchy různých ras a národů působením klimatu, že chladné nebo tropické podnebí vede k rozličnému temperamentu a tím k jinému životnímu stylu, hospodářskému systému i ekonomické úspěšnosti. Když jsem použil tabuizované slovo „rasa“, vnímavý čtenář už jistě tuší, co se stalo. Geografie přinášela nepříjemná fakta – jako že v několikatisícimílovém pásu kolem rovníku nenajdeme jediný vyspělý stát, že chudoba je zde značná a délka života krátká (tedy tehdy, státy jako Singapur přeci jen pokroku dosáhly). Že nacházíme souvislost mezi klimatem, prosperitou i mezi životním stylem. Že nacházíme nepříjemnou souvislost mezi kulturou a hospodářským a vědeckým úspěchem. A to je přece RASISMUS. Přitom antropogeografové nesoudili, pouze popisovali, vždyť slunce pálí stejně na bílého i černého, i to ovšem vzbuzovalo hněv, přirovnávaný ke zlobě výletníka, který přes příznivou předpověď počasí zmokl a teď se zlobí na meteorology. Fakta, tedy to, že dary přírody jsou stejně jako dary života rozděleny nerovnoměrně, byla v rozporu s přáním a ideologií a tudíž se umlčel vědec, který tato fakta přinášel.

 

Podobnou reakci přinášela diskuse o útlaku žen v islámu. Autor klade velký důraz (nikoli z nějakého feministického náhledu, jen čistě věcně) na mizivé využití ženské pracovní síly, což má neblahé následky ekonomické, i na pohrdání ženami jako takovými, což má neblahé následky morální – muslimští hoši nejsou vystaveni konkurenci, jsou přesvědčováni o své jedinečnosti a nadřazenosti, což vede jenom k pohodlnosti a neúspěchu. Vedlejším důsledkem nemožnosti ženské seberealizace mimo rodinu je pak populační exploze, která v kombinaci s machistickou kulturou a konfrontací se západním blahobytem vytváří výbušnou směs, která je pro nás přímým ohrožením a důvodem existence i tohoto serveru. Příznačná je pak reakce arabistů a apologetů islámu, pokud jsou otázce ženských práv vystaveni. Zpravidla blábolí o úctě lžiproroka Mohameda k ženám a o tom, jaký byl korán vlastně pokrok (jakoby to, co bylo pokrokem před tisíci lety, bylo pokrokem i nyní). Pokud se oponent nenechá přesvědčit, pak jej obviní z předpojatosti a nepřátelství vůči islámu a diskusi ukončí.

 

Ale asi nejcennější postřeh autorův, vysoce aktuální v dnešní době, je ten o zranitelnosti velkých centralizovaných říší. Přesvědčivě dokládá, jak stačí několik málo porážek a mohutná impéria se hroutí. Charakteristický příklad je dobytí Persie Alexandrem Makedonským (a ostatně i následný rozpad hellénistické veleříše způsobený nikoli porážkou, ale smrtí Alexandrovou). Obyvatelé takovýchto států necítí žádnou loajalitu k vládnoucí elitě, necítí potřebu ji hájit nebo za ni bojovat – jen perského výběrčího daní nahradí vyběrčí pro Makedonce, ostatně často stejný člověk. Naopak roztříštěnost Evropy byla paradoxně vojenskou, duchovní i hospodářskou výhodou. Když na Evropu útočili Mongolové nebo Turci, museli se probíjet nesčetnými státy a státečky Rusů, Poláků, Srbů, Chorvatů, Bulharů, Černohorců a dalších národů, kdy pád jednoho knížectví ještě nutně neznamenal okamžitý pád knížectví sousedního. Přičemž se Evropané dokázali v kritických chvílích spojit. Turci tak došli k branám Vidně, ale to bylo již na hranici jejich možností. Stejně tak vladař velkého státu mohl snadno způsobit hospodářský rozvoj, ale ještě snadněji hospodářský úpadek. Čínský nebo mughalský císař nebo bagdadský chalífa mohl beztrestně ždímat své poddané daněmi nebo nucenými pracemi; úniku nebylo. Zatímco krutému a vydřidušskému feudálovi mohli poddaní jednoduše uprchnout na jiné panství nebo do měst (neplatí pochopitelně stoprocentně, hlavně pro východní Evropu v jisté době ne), stejně jako příklad hospodářského úspěchu v jedné zemi vyvolával napodobování v zemích okolních. A stejně tak různé země Evropy měly různou míru duchovní i duševní svobody, vzhledem k oddělení světské a duchovní moci v křesťanství (co je císařovo, císaři, co je Božího, Bohu). Což vedlo k tomu, že svoboda závisela na benevolenci místního vládce, a v Evropě tak existovaly ostrovy duchovní svobody již před reformací a osvícenstvím, a přes všechnu inkvizici, papežské výnosy a snahu o universalismus nikdy nezmizela svoboda myšlení úplně a všude. Všeobecná znalost latiny mezi elitami pak umožńovala přenos myšlenek (viz Wycliff – Hus) a myšlenky tak nezanikaly, jen se přesouvaly. Zatímco čínský císař jednoduše vyhlásil jednu skupinu mudrců oficiálními ideology říše a rebelující, odporující učenci byli zaživa zakopáni a jejich knihy spáleny. Stejně tak v islámu existovala přísná myšlenková kontrola a ideálem (dodnes) by byla vláda „svatých“ mužů; diskuse nebyla žádána a byla naopak trestána. Tady nemohu nepřipomenout častý argument o „toleranci“ islámu, kdy obhájci připomínají rozkvět středověké Andalusie, zapomínají ovšem na to, že tato tolerance vždy končila odporem bojovných kleriků, kteří ji označili za neislámskou. Zatímco v Evropě postupně přibývalo svobody a období utužování režimu bývala jen přechodná ( Cromwell v Anglii), islám vždy směřoval od tolerance a prosperity k nesnášenlivosti, násilí a úpadku.

 

 

Autor v každé části své knihy přesvědčivě obhajuje svobodu. Svobodu hospodářskou, náboženskou, vědeckou; bez svobody prosperity není. Všichni autokraté dějin, kteří chtěli bičem nahnat své poddané do ráje, pohořeli. Maximálně dosáhli jisté úrovně a pak následovala dlouholetá stagnace (Čína). Autokracie vede k pohrdání člověkem a jeho majetkem, pro orientální despocie byla vždy charakteristická omračující nádhera a přepych, ve kterém žil vládce, a obrovská chudoba poddaných. Úcty k majetku nebylo, na zvýšenou potřebu peněz se nacházela jediná odpověď – zvýšit útisk. Nikoli modernizovat hospodářství při zvýšených nárocích státu, jako to udělali pruští králové a třeba naše Marie Terezie konfrontovaná právě s Pruskem, nikoli se učit od zahraničí nebo sami být průkopníky nových metod podnikání. Nikoli hledat nové možnosti obchodu, nová odbytiště. Reakcí na setkání s vyspělým Západem pak bývá arogance, uzavření se do sebe, stagnace. Přesvědčení o vlastní výlučnosti a jedinečnosti a nadřazenosti. Zahraniční knihy jsou zakazovány, myšlenky potírány. Není klasičtějšího příkladu než turecká říše. Od vrcholu za Suleymana II. přešlapuje říše na místě, ubývá vojenských úspěchů, naopak přichází porážky a ztráty území. Symbolem toho je, když Porta osloví rakouského císaře titulem „pádišáh“, stejným, jako používal sultán, nikoli emír nebo bej, jak bývalo kdysi. A odpověď je vždy stejná: „Alláh dopřál vítězství mrzkým nevěřícím, ovšem islám je stejně nejlepší“. Novoty jsou odmítány, reformy při první známce problémů opouštěny. Ostatně byly vždy jen mělké – nákup zbraní, strojů, uniformy podle evropských vzorů. Za mnoho desítek let byla do turečtiny přeložena JEDINÁ západní kniha, lékařské pojednání o syfilis (to je mimochodem deficitem islámského světa dodnes, někde jsem četl, že ročně se do španělštiny přeloží více knih, než bylo do arabštiny přeložena ze všech jazyků v celé historii). Pozvání zahraničních expertů, ovšem učedníků mívají málo, a po jejich odchodu stroje reznou, továrny se zavírají. Za neúspěchy jsou pak vždy špioni a spiklenci, což také zůstalo muslimům dodnes. I. světová válka pak byla ranou z milosti „nemocnému muži na Bosporu“.

 

Naopak státy, které dokázaly potlačit svou hrdost a uznaly technologickou převahu Západu, byly ochotny se učit a poučit, na tom dokázaly vydělat, aniž by ztratily svou identitu nebo kulturu. Myslím zde samozřejmě na Japonsko, kulturu vysoce sebestřednou, rasistickou, hrdou a bojovnou, a přece vyráželi mladí muži na západ a učili se, jak fungují továrny a banky, jak se staví lodě, vyrábí zbraně, organizují armády. Podstatná byla ta pokora – uznat vlastní nedostatečnost a reagovat pozitivně, aktivně, nikoli se stáhnout do sebe. Další Landesův cenný postřeh – jedním z velkých problémů rozvojových zemí je neochota se učit a hlavně neochota naslouchat i vlastním lidem vzdělaným na Západě; často jsou vnímáni jako zrádci a odrodilci. Příkladem budiž nechuť afrických černochů k moderní medicíně i tváří v tvář epidemii AIDS; reakcí je spíše obvinění ze „spiknutí“, z cíleného šíření nemocí, a návrat k pověrám a tradičním metodám. Naopak Západ vždy projevoval zvídavost, ochotu se učit i od „divochů“, lidé studovali domorodé jazyky, překládali, zkoušeli místní plodiny. Klasické dílo islámské kultury, Pohádky tisíce a jedné noci, získaly svou popularitu překladem do evropských jazyků, Peršané i Arabové sami je považovali za brak, dnes jsou ovšem zdrojem jejich značné hrdosti. Kolonialismus otevřel svět , Evropané cestovali, pozorovali, zapisovali, sbírali. Národy rozvojových zemí, které dokázaly totéž, prosperují.

 

Svoboda, svoboda, svoboda. Svoboda člověka-občana a ochrana jeho majetku, právo ponechat si výsledky svého podnikání a rozmnožovat je. Úředník bude málokdy úspěšný podnikatel – nese veškeré riziko neúspěchu, naopak úspěch si vždy připíše nadřízený (proto se držet jistoty, neriskovat, „zahřívat židli“). Svoboda myšlení docílila technologického pokroku a tím průmyslové revoluce, moderní medicína a hygiena vymýtily mnohé infekce a prodloužily život. Není jiné cesty k západní prosperitě než západní metody, třebas místně modifikované. Autor není žádný neoliberál, uznává třeba nutnost chránit vznikající průmysl cly, ale jedině svobodné podnikání a obchod, „dobrá vláda“, využití specifických výhod dané země, může rozvojovému světu pomoci k vzestupu. Ne žádní Chávezové.

 

Zdaleka jsem nemohl postihnout obrovský rozsah knihy, jsa nezkušen v psaní recenzí, chtěl jsem pouze vyzvihnout některé věci, které mne zaujaly, a hlavně složit hold jejímu autorovi.

 

Doporučuji tuto knihu všem přemýšlivým lidem, kteří jsou hrdí na vlastní civilizaci. Naopak relativistům, multikulturalistům, marxistům a apologetům islámu a rozvojových zemí a neevropských kultur asi způsobí neklidné spaní.

 

„Bohatství a bída národů“ , David S. Landes, vydal BB Art v roce 2004, nyní dostupné v Levných knihách za 250 korun, původní cena 490 Kč (za kterou rozhodně stojí)