Tolerance patří mezi nejužívanější slova dneška. I kdejaká celebritka-rozhoďnožka neopomene zmínit, že „láska je o toleranci“. Být netolerantní je jedním z předních ideozločinů dneška, poté, co je někdo takto označen, až příliš často nastupuje kolovrátek fašista – nacista –vyvrhel lidstva, v lepším případě je nešťastník označen za bigotního středověkého tmáře. Přitom je pojem tolerance velmi vágní a dnes se notně vzdálil od svého skutečného významu.

 

Latinské „tolerare“ znamená snést, strpět. Tudíž tolerance neboli snášenlivost znamená, že třebaže s něčím více či méně zásadně nesouhlasím, z lásky k lidem a lásky ke svobodě to snesu, ačkoli u toho budu trpět. Ale strpím to, nebudu proti dané záležitosti bojovat celou svou silou a mocí, i když si myslím své. Jak říkal Voltaire, nesouhlasím s Vámi, ale budu hájit Vaše právo mít a šířit svůj názor. To je tolerance v praxi. V dnešní době se ovšem význam tohoto slova změnil, přesněji řečeno rozšířil. Něco kdysi naznačil přední homosexualistický aktivista, předseda SOHO Jiří Hromada. Že „registrované partnerství“ je velký pokrok, že se podařilo dosáhnout „tolerance“, ale že by nyní chtěli „akceptaci“ neboli přijetí. Ale poté, jako by si uvědomil dosah svých slov a jejich přílišnou otevřenost, rychle se vrátil k všeobjímající toleranci, a s ním i ostatní bojovníci za práva čtyřprocentní menšiny. Tímto je řečeno vše- dnešní tolerance je ve své podstatě akceptací, nestačí nesouhlasit, myslet si své a pouze na přímou otázku dát upřímnou odpověď. Musíte přijmout nějaký moderní názor, že homosexualita je normální, že masová imigrace je žádoucí, že postupují islamizace je obohacující, ne je pouze tolerovat. Jinak nastupuje výše zmíněný flašinet. Je paradoxní, že nejzuřivější obhájci tolerance jsou silně netolerantní k jiným názorům, než jsou jejich vlastní, a vrcholem pak byla reakce muslimského světa na Benediktův projev  a dánské karikatury a následná naprostá zmatenost západních elit.

 

A ještě v jednom směru se význam slova tolerance rozšířil. Tolerance = lhostejnost. Člověk, kterému je všechno jedno, který na danou věc nemá názor, není tolerantní, jen lhostejný. Křesťan může být tolerantní k židovi či ateistovi, neboli nebude je obracet na víru pravou ohněm a mečem, neboť respektuje jejich právo na svou cestu (třebaže se mu nelíbí); člověk nezajímající se o duchovní otázky není nábožensky tolerantní, neboť tyto dva světy se neprotínají. Podobně když se člověk stará jen sám o sebe a svou rodinu a nezajímá se, co se děje v jeho obci a vlasti, je pouze netečný k jejímu osudu. Příklad tohoto přístupu je právě islamizace Evropy. Spousta novinářů byla překvapena vznikem a úspěchem strany Pima Fortuyna a po něm Geerta Wilderse. Jak je to možné, zrovna v liberálním a tolerantním Holandsku, s jeho legální marihuanou a „svatbami“ homosexuálů? Jenže až příliš mnoho z této „tolerance“ byla prostá lhostejnost, lidé žili ve svých domcích a nezajímali se o okolí, problémy byly záležitostí Amsterdamu a Rotterdamu, nás se to přece netýká (ostatně zkuste se na islámskou invazi do Evropy zeptat ve svém okolí, v drtivé většině dostanete podobnou odpověď: „Nás se to netýká, to je všechno daleko a ještě přehnané…“ ). 11. září bylo probuzením z letargie, z příjemného snu do mnohem horší a nečekanější reality. A novináři a politici se začali ptát lidí doopravdy žijících multikulturní „sen“, ne jen samolibých intelektuálů z univerzit a neziskových organizací, a výsledky vidíme.  

 

Tolerance není samoúčelná, není to hodnota sama o sobě, vlastně to slovo neříká vůbec nic. Vždy je třeba mluvit konkrétně, co toleruji, každý člověk má určité hranice, kdy řekne: „už dost“. Připomínám: tolerance znamená nesouhlas při současném respektu k oponentovi. A tak buďme tolerantní, ale nebojme se říci svůj názor, nenechme se umlčet, neakceptujme všechno, co nám liberálové a levičáci vnucují. Vždyť kulturní, kultivovaná a živá diskuse je základem západní civilizace, a měla by být vedena argumenty a ne nadáváním, zastrašováním a kriminalizací, jak se dnes zhusta děje.