Mé porevoluční dětství bylo spojeno s dílem anglického pilota, spisovatele a novináře Williama Earla Johnse, s jeho sérií příběhů o letci Bigglesworthovi. Můžete namítnout, že existuje lepší anglicky psaná literatura a souhlasím, že některé díly jsou velmi slabé, leč oblíbil jsem si comics v ABC a posléze i knižní vydání. Zejména dobrodružství za první světové války dokonale vystihují ducha britského vojenského letectva, a společně s příběhy ze meziválečných let jsou věrným a živým zobrazením ideálu „britskosti“, té staré dobré monokulturní Británie, ze které už zbývá příliš málo. Sebeovládání, zdvořilost a smysl pro suchý humor. Gentlemanství. Věrnost přátelům, kteří se nikdy nenechají v tísni. Respekt k protivníkům ve válce, ve sportu i v politice. Udělat pravý opak toho, co chtějí lidé, kteří se vás snaží uplatit nebo zastrašit. Na ránu odpovědět ranou, ale nekopat do poraženého a bezmocného nepřítele. Loajalita k vlasti a jejím institucím. Nepěstovat okázalé hrdinství, jen dělat to, co považuji za správné. To jsou hodnoty, na kterých jsem vyrůstal a které jsem obdivoval a obdivuji a s nimi i zemi, která je uznávala. Přesto se v doslovu k jednomu z dílů objevila pasáž, které jsem nerozuměl v mladické nezkušenosti, ale nechala na mě tak silný dojem i po těch letech, že jsem nelenil a prohrabal hromadu knih, než jsem našel tu správnou. Autor doslovu psal o osobě autora a o velké popularitě knih o Bigglesovi ve velké části Evropy zejména po druhé světové válce. A pak to přišlo:

„…V druhé polovině šedesátých let nastaly nečekané potíže. Vynořila se skupina pedagogů, kteří prosazovali myšlenku, že morálka a hodnoty, které platily v Britském impériu, již nejsou udržitelné. Sítem jejich „moderních“ hodnot neprošla řada autorů. Byl obviněn, že jeho díla špatně působí na děti a mládež a jsou nepřátelská k cizincům a k jiným rasám. W.E. Johns zemřel 21.7.1968 a je smutné, že ani jeho úmrtí nezastavilo útoky proti jeho dílu. Spíše naopak, v tom období útoky proti jeho příběhům vyvrcholily. Následkem tlaku novinových a časopiseckých článků silně poklesl zájem o Bigglese. Je zajímavé, že se to dotklo pouze Anglie. V zemích mimo Británii se popularita Bigglese udržuje na stejné úrovni….“

 

Samozřejmě to byl naprostý nesmysl, což potvrdí každý čtenář bigglesovek. Nutno přiznat, že W.E. Johns nechá své hrdiny cestovat po celém Impériu, aniž by padlo slovo kritiky, a drze divochy označí za „divochy“. Němci jsou zase běžně nazýváni „Huny“. Tehdy mi však ta poznámka připadala směšná, absurdní, nesmyslná – jak někomu mohou vadit nevinné dobrodružné romány a povídky? To bylo mé první setkání s politickou korektností, ještě než se o ní u nás začalo mluvit, a mávl jsem nad tím rukou; spokojeně se vrátil k honičkám fokkerů a albatrosů s velbloudy. Až po letech mi začalo docházet, o čem je řeč, další střípek do mozaiky obrazu našeho světa. A už je mi mnohem srozumitelnější ta strašná vlna hysterické nenávisti, která se zvedla proti Enochu Powellovi po jeho projevu „Rivers of blood“ zrovna v této době. Jen nechápu, proč právě Britannie, proč právě tato „land of hope and glory“ tolik propadla sebenenávisti a sebemrskačství, relativismu a povrchnosti. Snad ještě není pozdě.