V jedné knížce jsem narazil na zajímavý postřeh o Číně: Říše středu byla vymezena především kulturně, nikoli rasově nebo etnicky. Mluv jako Číňan, piš stejným písmem jako Číňan, jez stejné jídlo jako Číňan, oblékej se jako Číňan a budeš Číňan, třeba bys měl blond vlasy a modré oči. To umožnilo asimilovat všechny nájezdníky – dříve či později uznali a ocenili nadřazenost čínské kultury nad vlastní a snažili se ji přijmout co nejdůsledněji (a často pak odvážně bránili svou novou vlast před barbary, tedy svými svobodnými příbuznými).

 

Nemůžu si pomoci, ale tento přístup je mi sympatický a blízký, při všech svých limitech. Funguje směrem „dovnitř“, umožňuje integraci a asimilaci nově příchozích; problém je arogance vůči zevnímu světu – od barbarů se přece nemusíme nic učit, ovšem to byl málokdy český problém.

 

Ale zpět – v poslední době se hodně diskutuje o údajném českém rasismu, lkaní některých liberálů připomíná plačky na orientálních pohřbech. Nepopírám, že mezi námi žijí lidé, pro které bude romský právník v obleku pořád „cikorka“, stejně jako pro některé muže bude sebevzdělanější žena jen chodící „škvíra“ a pro některé feministky jakýkoli heterosexuální muž patriarchální šovinista. Ale nevěřím tomu, že by česká společnost byla programově rasistická, že by rozvíjela nějaké sociálně-darwinistické myšlenky v hitlerovském duchu. Nepochybně je tu „kulturní rasismus“, který velkoměstští novináři hodnotí jako provinciálnost, omezenost, „zaprděnost“, čecháčkovskou malost, zahleděnost do sebe a podobně. Kus pravdy na tom hodnocení bude, na druhou stranu nabízí přistěhovalcům velkou šanci na to stát se Čechy. Stačí se nenápadně chovat, oblékat, pracovat, neobtěžovat okolí, posílat děti do školy… Je to opravdu tak těžké? Nemusíte věřit v Boha, nemusíte se účastnit společenských rituálů, nemusíte deklamovat Babičku a Staré pověsti české, nemusíte teatrálně přísahat věrnost, stačí naučit se jazyk, žít svůj obyčejný život a nechat jej žít i jiné. Jsou to opravdu tak špatné hodnoty? Nejsme národem velkých mořeplavců a tvůrců impéria jako Britové, nejsme smělí obchodnící plavící se po všech mořích jako bývali Holanďané, ani jsme s hrstkou vojáků a pušek nesmetli velkolepé tyranie předkolumbovské Ameriky jako Španělé. Podívejte se na českou krajinu, slovy oblíbeného filmu je to opravdu zahrádka, obdělávaná, opečovávaná, bez extrémů, velehor či majestátních propastí. A podobná je i většina z nás. Benjamin Kuras poťouchle říká, že největší českou hodnotou je „pohoda“. Má pravdu, ale co je špatného na přátelství, chutném jídle, dobrém pivu (či na Moravě vínu), normální práci, spoření, postupném zlepšování sebe i svého okolí? Neprojevujeme velké nadšení nad hrdinskou smrtí, patosem porážky, „soumrakem bohů“. Je nám bližší důstojná pieta jako při pohřbu Jana Palacha. Uchováváme si střízlivý odstup, málokdo z nás rozuměl obamovskému třeštění. Pořady jako Superstar, Stardance nebo VyVolení mají opravdu velký úspěch jen první sezonu. Nenecháme si jen tak něco vtlouct do hlavy od samozvaných nositelů pravdy. Žijeme a necháváme žít.

 

A najednou se dovídáme, že toto vše je špatné. Že jsme zoufalí omezenci, odmítající „moderní“ trendy, které vládnou všude ve vyspělém světě. Že se musíme „otevřít“. Že naše hodnoty nejsou univerzálně platné, a tudíž nejsou platné dokonce ani v této zemi. Že je vše naše chyba. Že světovým trendem je pestrost a integrace.

 

Narážím pochopitelně na problém česko-romského soužití, který značně podobá problémům západoevropských národů s islámskou (zatím ještě) menšinou. Liší se jen menší mírou agresivity, což je také ryze české. Nechci tady zbaběle útočit na Romy, ale v českých médiích se nenechává zaznít objektivita a pravda. Tak tedy. Není pravda, že Češi jsou zlí, programoví, ideologičtí rasisté. Bohužel romská menšina kombinuje odlišný fyzický vzhled s nežádoucími vlastnostmi- hlučností, leností, drzostí, ohavným mrzačením češtiny, drobnou kriminalitou, ignorancí vůči vzdělání, neochotou k pravidelné práci. Protože člověk přijímá 90% informací zrakem a protože je naprostou přirozeností generalizovat (neboli indukovat – soubor jednotlivostí dává obecné pravidlo), díváme se na všechny snědé lidi s podezřením a s očekáváním něčeho nepříjemného. A každá špatná zkušenost posiluje tuto generalizaci či indukci. A každá dobrá ji oslabuje jen velmi pomalu a málo. Chyba ovšem není v nás, je v nich. V zemích bývalé Koruny české žijí desítky tisíc Vietnamců, lidí fyzicky a kulturně odlišných, příslušníků starobylého, nadaného a pilného národa, který vyhnal francouzské kolonialisty ze své země a dokázal obstát proti americké i čínské armádě. A přece pociťují vděčnost vůči zemi, která jim a jejich dětem dala šanci na lepší život, aniž by po nich chtěla víc než naučit se češtině a přijmout kulturní návyky, které se zvládnou za pár dní bedlivějšího pozorování. A opět žádným hysterickým okázalým způsobem, ale typicky česky, prostě a jednoduše se začínají cítit součástí příběhu této země. Nechci tvrdit, že to vždy byla idylka, že zde nebyly úsměšky a úšklebky, chtělo to čas, ale v zásadě se to podařilo.

 

Proč mohou oni, a nemohou Cikáni-Romové (čest výjimkám)? Nechci zde rozebírat příčiny, to bychom se mohli dostat možná až k Adamovi a Evě. Chci pouze konstatovat fakt: česko-romský problém je kulturní, nikoli rasový. Trochu to vyjadřuje termín liberálního newspeaku- nepřizpůsobiví, převážně Romové; nepřizpůsobiví gádžové vesměs nemají nic proti Romům a naopak, neboť žijí stejný poloparazitický způsob života ze dne na den, od dávky k dávce. To Romové jsou na tahu; Česko jim nabízí lepší život než by měli v drtivé většině zemí na této planetě. Je na nich, zda zůstanou cikány, nebo se stanou Čechy romského původu. Nikdo jiný to za ně neudělá, my je nedokážeme násilím změnit, to musí oni sami, pokud opravdu chtějí práci, uznání a slušný život.