Tak už to radnice ve Valašském Meziříčí vzdala. Před nedávnem proběhla denním tiskem zpráva, že se radnice a jedna základní škola v tomto městě rozhodly otevřít třídu speciálně pro romské žáky. Nastal obvyklý poprask, padala slova jako „apartheid“. Ovšem doba je divoká, pozornost médií odvedla Národní i Dělnická strana a nynější vajíčková ofensiva, taktéž se nekonaly bouřlivé demonstrace humanistů a multikulturalistů; leč pražský úředník nezapomíná a na Valašsko byla vyslána komise spojených ministerstev školství a lidskoprávního. Po výhrůžkách zrušením školy dosáhla svého- prvňáčci se budou učit společně.
Parafrází dávné reklamy se ptám, proč toto nezvyklé opatření radnice učinila?
A) jsou to dobromyslní těžkopádní maloměstští burani, „rednecks“, kteří jen nepochopili ducha doby
B) jsou to zuřiví rasisté, kteří chtějí své děti vychovávat v „árijské“ čistotě
C) jsou to nešťastní lidé, které postihla nečekaná invaze Nepřizpůsobivých a jejich téměř nevzdělatelného a nezvladatelného potomstva, i pokusili se hledat řešení.
Naštěstí osvícení, vyspělí, moderní a vševědoucí ministerští úředníci zasáhli a chrabře se postavili tmářství a omezenosti a světlé zítřky místní neminou.
Toliko zprávy z tisku. Coby Jihočechovi je mi tamní kraj vzdálen zeměpisně, jazykově i mentálně, neznám pochopitelně podrobně místní situaci (a uvítal bych případný zasvěcenější komentář z „místa činu“). Chci psát trochu o něčem jiném, o některých svých názorech na moderní školství a hlavně na způsob prosazování jeho všemožných reforem.
V téměř orwelllovském newspeaku se mluví o diverzitě, multikulturní výchově, inkluzivitě, zpracovávání, vyhledávání a třídění informací, o projektové výuce, o komunikaci. Zesměšňuje se rakousko-uherský model a biflování, vše se přece najde na internetu. Správná třída by měla hrát všemi barvami pleti, obsahovat hluché, slepé, chromé a blbé, i nějaké ty gaye, lesby, bisexuály a transsexuály. Oceňuje se individualita, diskuse (sic!), tolerance, respekt k odlišnostem.
Bytostně nesnáším takovéto diktování shora, zvláště od lidí, kteří nikdy neučili a když, tak jen vysokoškoláky, což věru není reprezentativní vzorek populace. Ideálního ministra školství si představuji tak, že na začátku své funkce řekne se vší pokorou: „Školství příliš nerozumím, a učení už vůbec ne. Ale vím, kdo rozumí- jste to vy, učitelé na všech úrovních, ředitelé a jejich zástupci, vy všichni praktici. Úkolem ministerstva je ve spolupráci s kraji a obcemi sehnat peníze na vaše důstojné ohodnocení, na opravy budov, nákup pomůcek. Zároveň vám pomocí školní inspekce poskytovat určitou zpětnou vazbu. Věřím, že intelektuální zdroje naše školství má a věřím, že s náležitými materiálními zdroji dosáhneme dobrých výsledků“. Neboli subsidiarita v praxi. Pokud chce mít někdo pestrou školu, nechť ty postižené a homosexuály nahání třeba vidlemi. Místo toho každý ministr vymýšlí a prosazuje koncepce, ruší koncepce a opatření předchozí a většinou jen působí zmatky. Když už si na nějakou reformu školy i žáci a rodiče zvyknou, přijde zase nějaká nová. A nad vším ční snaha vychovat Euročlověka bez hlubších znalostí a zájmů, lhostejného, tolerantního, poslušného, konzumujícího, který se nikdy nebude cítit jako cizinec ve vlastní zemi. Aby náhodou nějací zpátečníci tyto ušlechtilé cíle nesabotovali, jsou zde neomylní akademici, úředníci a inspektoři.
Při vší úctě k odlišnosti neomezující druhé jsem k takzvaně integrovaným třídám skeptický. Je dávnou pravdou, že nadané děti prospívají nejlépe ve společnosti stejně nadaných. Neboli to blairovské „zarovnávání směrem nahoru“ funguje jen omezeně, zato „zarovnávání směrem dolů“ zcela spolehlivě. Francouzi mají půvabné přísloví, že přidáte-li džbán vína do sudu splašků, výsledkem jsou splašky. Ovšem přidáte-li džbán splašků do sudu vína, výsledkem jsou opět splašky. Snad každý rodič chce, aby jeho dítě získalo dobrý vztah ke vzdělávání a tento dobrý vztah získá nejlépe ve třídě motivovaných. Základní škola to ovlivní jako nikdo jiný; v pubertě je těžké někomu vtloukat do hlavy lásku k učenosti. Proto mne zaráží ta sebejistá arogance, se kterou někdo rozhoduje o osudech dětí a jejich rodin, neznaje jejich situaci, názory, obavy a touhy. Onálepkuje si je za rasisty a zaostalce a příkazy a zastrašováním dosáhne svého. „Inkluzivitu“ nelze nařídit, nakonec to stejně dopadne tak, že vzniknou kvalitní soukromé a těžce placené segregované soukromé školy, zatím co na většinou mizerných integrovaných státních školách zůstanou ti, kdo si školné nemohou dovolit (viz Británie).
Obratem zpět k Valašskému Meziříčí. Každý učitel základní školy vám potvrdí, že cikánské děti jsou silně problematické. Pokud se některému z nich podaří dochodit základní školu ve stanoveném termínu devíti (dříve osmi) let anebo dokonce pokračovat na střední škole, bude si jej jeho třídní učitel pamatovat i po letech – mnoho takových za svou praxi nezažil. Nevěřím, že by radnice měla špatné úmysly, jen chtěla nechat české děti v klidu vychodit školu a zároveň mít malou třídu s Romy, ve které by se dalo pracovat individuálně a s přihlédnutím ke specifikům dané menšiny; nestěhovali je přece do polorozpadlé pastoušky na kraji města, kde by vyučovali vysloužilí vojáci jak za Marie Terezie! Dopadlo to ovšem jinak, bude kýžená integrace a jsem zvědav, jestli média a ministerstvo budou pokračování sledovat stejně bedlivě.