Ve čtyřicátých letech se v Evropě, drcené druhou světovou válkou, odehrávalo děsivé divadlo. Několik milionů lidí bylo zotročeno, zastřeleno, zplynováno, umořeno hladem. Jen a pouze proto, kým se narodili a kým byli. Na šoa nebyly nejhrůznější rozměry tragédie, tedy počet obětí (Rusové nebo Číňané by mohli vyprávět), ale ta naprostá chladnokrevnost, racionálnost, byrokratická organizovanost a průmyslové provedení. Naprosto chápu Židy, proč vypráví o tom, co se tam stalo, zatímco ostatní většinou říkají, co se tehdy stalo.

 

Ale jako Čech-Nežid bych chtěl poukázat na to, jak bylo a je holokaustu zneužíváno proti evropské civilizaci. Od šedesátých let, od doby nástupu Nové levice se toto téma široce diskutuje. Navenek s ušlechtilými záměry – s pietou připomenout osud povražděných a poukázat na nezájem, lhostejnost a pokrytectví přihlížejících. Ovšem podtext je mnohem zlověstnější. Nejde o nic jiného, než o útok na samu podstatu evropské civilizace, tedy že náš svět byl a je v zásadě špatný a že holokaustem to muselo nezbytně nutně skončit. Jde o to připomínat „dědičnou vinu“ Evropanů, v první řadě především Němců. Připomínat, jak byli naši předkové zbabělí, nevšímaví, prospěchářští, a tudíž jsme takoví i my, jejich dědici, nebo bychom alespoň mohli být. A tak se hledá sebemenší podíleček toho daného národa na šoa, například že Angličané mohli bombardovat železnice sloužící k transportům. Mám nepříjemný pocit, že připomínání cikánského tábora v Letech je přesně toto – že i Češi jsou pachatelé. Abychom se moc nepyšnili tím, že jsme nestavěli dobrovolnické jednotky Waffen SS, či nebojovali s celými divizemi nebo dokonce armádami na německé straně jako okolní národy. Triumfalismus 19. století vystřídala sebenenávist a sebemrskačství, vždyť jaká poezie, krása, věda a umění, když proti nim stojí kouř osvětimských pecí. To je pravá tvář multikulturalismu – ne, že jsou si kultury rovny, ale že naše je horší než ostatní, a proto nemáme právo nikoho poučovat o lidských právech, svobodě a demokracii. A tak se nemůžeme divit imigrantům, že naše hodnoty nepřijímají, ani by vlastně neměli.

 

Je zvláštní, že podle měřítek politické korektnosti bychom se tak ošklivými událostmi ani neměli zabývat. O to přeci jde, uhlazovat hrany, používat měkčí slova, o nepříjemných věcech raději nemluvit. Ovšem politický zisk je zde značný - jakákoli trochu radikálnější rétorika či politika je hned viděna optikou holokaustu a tudíž zcela znemožněna. Nenechme se udolat takovýmito „podpásovkami“!

 

Možná bude můj názor znít tvrdě, ale budiž. Šoa je dědictvím Evropy v dobrém i zlém. Ne snad, že by masová vražda byla dobrá. Ale nelze evropské dějiny a dějiny II.světové války redukovat jen na holokaust (možná, že to chtěl říci Jean-Marie Le Pen svou nešťastnou poznámkou o detailu v historii II. světové války). Co se stalo, nedá se odestát, a my bychom si měli připomínat i to dobré v těchto zlých časech. Obrovskou odvahu a solidaritu jednotlivců, kteří ukrývali Židy nacistům přímo pod nosem (v samotném srdci rajchu, v Berlíně, šlo o stovky lidí). Úsilí jednotlivců, jako byl sir Nicholas Winton. Odvahu a odhodlání celých národů, často mnohem slabších a osamocených, jako byli Britové a Srbové. Že byli lidé, kdo vzdorovali, a platili těžkou daň. Ano, připomínejme si mrtvé, ale nenechme se zlomit a ponížit tím, co nemůžeme změnit. Nezasloužíme si to.

 

Podobný problém jsou některé problematické (eufemisticky řečeno) pasáže z Bible a Talmudu. Vždycky si budu vážit pokory jejich tvůrců a sepisovatelů, se kterou si předávali odkaz předků bez falešné cenzury a korektnosti, nám k zamyšlení a poučení. Krvavé příběhy z Bible nám připomínají, co všechno člověk dokáže a jaká bestie se může skrývat pod civilizační zástěrkou. Dnešní logika by se snažila Bibli tak nějak „učesat“, krvavé pasáže vypustit a ponechat jen to o lásce, milujícím Bohu a bratrství mezi lidmi. Ale tak to není! Přesněji řečeno, není to pouze tak, lidská historie je plná ukrutností, bolestí a neštěstí a je velkou chybou nevidět je, stejně jako je chybou vidět pouze je. Stejně tak staří rabíni poctivě zaznamenali všechny názory, které v talmudických diskusích o daném problému zazněly, třebaže konečný závěr a smysl daného traktátu je zcela jiný. Ovšem antijudaisté a antisemité pak s chutí vytrhávali jednotlivé věty a odstavce a dokládali zrádnost a zákeřnost židů. Jsem si vědom toho, že „vytrhávání faktů z kontextu“ je oblíbený argument apologetů islámu. Ovšem kontext je to, oč tu běží. Smysl Talmudu bylo upravit a zmírnit některá přísná a zastaralá nařízení Tóry, a zároveň k Tóře poskytnout komentář, vzdělávat i bavit své čtenáře, posilovat je ve víře a v těžkostech života. Kontext koránu je obhajoba války, džihádu, a jelikož ne jen válkou živ je člověk, jsou připojeny i súry mírumilovné. Z kontextu jsou vytrženy ty tolerantní pasáže, nikoli ty bojovné, které jsou v plném souznění s duchem této zlé knihy.

 

Nerad bych byl pochopen jako příznivec spikleneckých teorií; nevěřím na organizované spiknutí proti Západu. Ale nemohu nevidět tu spoustu levičáků a liberálů, odhodlaných kohokoli udolat optikou šoa. Pokud by své sympatie k Židům mysleli vážně, nestarali by se tolik o mrtvé Židy z II. světové války, ale o zcela konkrétní živé Izraelce (kterých je shodou okolnostní podobný počet jako těch obětí šoa), který hrozí podobný osud z rukou jejich arabských sousedů. Starali by se o lidi, kteří chtějí žít obyčejný klidný život na kousku vyprahlé země, kterou požehnali a zúrodnili. Místo toho slyšíme mudrování o „proporcionalitě“ izraelské odvety a český vládní mluvčí je okřiknut jako malý spratek, když si drze troufl mluvit o "defenzivní akci". Raději dávají přednost pologramotným primitivům, pro které je zničení Izraele přednější než slušný život pro sebe a své děti.

 

Doufám, že jednou dokážeme o holokaustu mluvit nikoli bez emocí, ale bez hysterie. Že to bude poučení a varování do budoucna, co všechno se může stát. Že si budeme vážit své kultury bez ohledu na temné stránky minulosti.