Evropo, braň se, nebo zahyneš! 2. část
Najdeme řešení?
Otázka, zda si Evropa po zavržení křesťanství jako stmelující ideu své existence a identity vybere jinou plnohodnotnou náhradu nebo zda zvítězí eventualita dočasně účelově-pragmatické koalice vzniklé na základě racionálního “prozření“ evropské společnosti, je v současné době nezodpověditelná.
Jedno je však jisté. Pokud Evropa nechce rezignovat a dobrovolně se poddat islámu, pak musí přikročit k adekvátním krokům. Měly by to být kroky jasné a razantní, pokud bude politická vůle krizi řešit a ne ji pouze bagatelizovat a řešení oddalovat, jak bývá v Evropě zvykem.
Strategicko-taktický plán je doménou odborníků, zaměřme se tedy pouze na základní východiska a rámcové návrhy. V předcházejících kapitolách jsme již určité možnosti naznačili. Vážnost situace, ve které se Evropa ocitla, vyžaduje cestu, kterou si zvolí sama. Revize evropského vztahu k islámu jako podmínka a východisko dalších kroků je tedy více než nutná. Výsledkem této revize musí být odmítnutí kolaborace s „umírněným“ islámem .Tento krok zamezí vydíratelnosti evropské politiky. Jasné „ne“ musí zaznít i idealistickým hlasům pacifistů, kteří zatemňují pohled na řešení problému extrémistického islámu.
Je více než v zájmu Evropy, ale i celé západní civilizace, zakročit razantně jak proti extrémistickému, tak i „umírněnému“ islámu. Na dvou frontách islám útok neočekává. Je zapotřebí využít momentu překvapení a řešit krizi diametrálně odlišně.
Velmi preferovaným, módním, vše řešícím prostředkem poslední doby je taktika dialogu. Dialogu mezi Evropou a islámem. Co je podstatou dialogu? Výměna názorů dvou subjektů různého přesvědčení vedená oboustrannou snahou dojít k pravdivým závěrům. Tato metoda je vhodná pro vnitrocivilizační komunikaci, v případě mezicivilizační aplikace dochází ke komplikacím. Dialog mezi evropskou civilizací a islámem však selhává totálně. Pochopitelně ne vinou vyzyvatele, tedy Evropy.
Islám není schopen pochopit podstatu této evropské metody, protože k ní přistupuje z pozice nadřazenosti, dějinné a náboženské vyvolenosti a výlučnosti. Jeho východiska a hotové soudy nepřiznávají druhé straně plnohodnotné postavení, a tudíž dialog neplní svůj účel. Z dialogu se stává kolbiště, kde ten, kdo komunikaci vyvolal ve snaze domluvit se na vzájemné úctě a toleranci, je tlačen k nevýhodným kompromisům nebo selekci témat, která jsou pro islám nekonfliktní.
Je tedy zcela zbytečné se snažit o dialog s islámem za každou cenu. Jediné výsledky - kompromisy a ústupky evropské strany vůči islámu - nikam nevedou, respektive ano - do pekel. Islám této oběti schopen není, nemůže couvnout ze svých pozic, vymezených Koránem. Vstřícně myšlené ústupky naší strany chápe jako projev strachu před islámem a jako své vítězství. A má pravdu.
Obdobně utopickým řešením je cesta tzv. usmíření, propagovaná arabisty s katolickým zázemím. Vychází z modelu přístupu papeže Jana Pavla II., který provedl řadu vstřícných kroků v duchu koncepce usmíření. Zvláště pak omluvu za křížová tažení. Bohužel důsledky neuváženosti těchto kroků pociťujeme dodnes. Uvědomme si, že tato zbytečná gesta se míjejí účinkem. Jen snižují důvěryhodnost a autoritu „ostatků“ křesťanství, svědčí o programovém tápání a islám utvrzují v pocitu jedinečnosti a výjimečnosti.
Další z rodu utopických řešení je spoléhat se na záchrannou misii evropského „umírněného“ islámu jako výsledku působení neodolatelných priorit Evropy na islám. Ale tomuto fenoménu jsme se již věnovali. Jedno je však nutné zdůraznit. Islámské obrození vrátilo islámu jeho sílu, proto myšlenka na jakýkoliv zpětný chod je omylem a pouhým zbožným přáním. Této zbraně se islám nikdy nezřekne. Návrat ke kořenům islámu byl právě reakcí na epochu rozvolnění a absorbci cizorodých podnětů.
Utopickou cestou je i další domněnka, že se islám musí, pokud chce v Evropě koexistovat, vzdát části svého já, politického aspektu svého učení a ponechat si pouze duchovní náplň. Krásná myšlenka, propojenost obou komponentů v Koránu je však tak úzká, že je prostě nerealizovatelná. Nezapomeňme, že Korán porcovat islám nedovolí.
Mohl by být řešením racionální sekularismus islámu? Pokud je toto řešení vůbec reálné, odehrávalo by se v dlouhodobém časovém horizontu. Evropa nemá času nazbyt. Je příliš pozdě. Zbývá jí jen pár let.
Všechna tato řešení však akceptují realitu přítomnosti islámu v Evropě jako nezvratitelný fakt. Pouze řeší minimalizaci jeho destruktivního dopadu na evropskou civilizaci. Neřeší pravou podstatu problému, kterým je islám jako takový. Odmítají základní axiom, demaskující roli islámu v budoucnosti západní, potažmo evropské civilizace, který si slovy Samuela Huntingtona připomeňme:
„ Zásadním problémem Západu není islámský fundamentalismus, je to islám - odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a jsou posedlí slabostí své moci“ Ti, pro které je tento axiom východiskem pro adekvátní řešení, jsou terčem silné palby politické korektnosti a jsou označováni nejsilnějším výrazivem, kterého je schopna. Zaznívají taková slova jako xenofobie, islamofobie, ba i fašismus. Je to běžná slovní výbava arzenálu kulturního marxismu, v naší zeměpisné šířce podbarvená reminiscencemi na totalitní minulost mluvčích.
Huntingtonova definice problému Západu je většinou zastánců politické korektnosti citována jen částečně. K popření první části citátu jim stačí laciné prostředky politické demagogie. Druhá část se většinou z taktických důvodů opomíjí. Proč? Je totiž nebezpečná výstižností charakteristiky motoru, který islám pohání. Může vyvrátit argumenty použité pro negaci první části citátu a je zároveň lehce „zdokumentovatelná“. Proto nebezpečná.
O důvodech nadřazenosti islámu jsme již mluvili výše. Dodejme jen pro úplnost a v kontextu této kapitoly, že i když dávno nemůžeme klást rovnítko mezi pojmy „křesťanstvo“ a „Evropa“ a i když je křesťanství náboženským systémem jen pro zanedbatelnou část naší populace, v očích islámu z nás všechna negativa postkřesťanské civilizace nesnímají stigmata příslušnosti k této historicky překonané etapě zjevení. Z pocitu nadřazenosti islámu a jeho civilizace, patologické vztahovačnosti, nedůtklivosti a citlivosti, nenávisti vůči hostitelským zemím Evropy, jejich většinové kultuře, náboženství a hodnotovým prioritám, nemůže za žádných okolností, i při sebeupřímější touze evropské levice po úspěšné integraci islámu, vzniknout nic pro Evropu pozitivního.
Pokud Evropa už konečně neřekne „stop“, povede nekontrolovatelné bujení islámu v Evropě k jedinému možnému řešení - “Islám do tváře Evropy exploduje“.
Existuje tedy řešení, které bude pro Evropu dlouhodobě výhodné a které zabrání islamizaci našeho kontinentu?
Ano. Hlavním předpokladem a východiskem tohoto řešení je pochopit realitu ohrožení Evropy ze strany islámu. Nejen prostřednictvím extrémistického islámu, islámského terorismu. Je zapotřebí si připomenout, že fašismus nebyl v roce 1945 poražen diskusí a dialogem. Že Vídeň a potažmo celá střední Evropa v roce 1683 byla zachráněna vojenskými prostředky a ne díky kolaborantské politice appaesementu a že vítězství reconquisty v roce 1492 nebylo výsledkem strategie usmíření.
Je zapotřebí pochopit, že je třeba Evropu bránit, abychom ji uchovali příštím generacím. Je zbytečné diskutovat o tom, zda strategie má být obranná nebo útočná. V očích islámu je jakákoliv obrana útokem proti suverenitě islámské víry a její civilizaci, i když se jeho příslušníci pohybují pouze jako hosté v cizí zemi (avšak jako hosté se zde nechovají). Pokora není islámu vlastní. Evropu islám chápe až na malé výjimky jako území války, je s ní tedy od roku 711 v permanentním válečném vztahu. Zbavme se tedy stresujících myšlenek na to, že bychom mohli svojí obranou porušit principy doktríny mírového řešení konfliktů, na které jsme tak pyšní. Co je pro nás priorita? Budoucnost Evropy, našich dětí a vnuků, kteří budou žít ve svobodném světě, nebo pochybná levicová doktrína mající platnost dočasnosti, tak jako všechny doktríny historie?
Izraelský ministr Roni Milo kdysi řekl: „Vstaň a předejdi toho, kdo tě přišel zabít“.Denodenní realita, které je Izrael od roku 1948 vystavován, je dokladem toho, že nejde o paranoidní reakci na virtuální nebezpečí.
Položme si otázku, proč Izrael ještě 59 let po rozhodnutí OSN o vytvoření židovského státu a 58 let po jeho vyhlášení, stále ještě existuje. Díky zoufalé touze žít a bránit se. Pokud by se řídil evropskou mírovou strategií, již by 58 let neexistoval, protože arabské vojenské síly Jordánska, Sýrie, Egypta, Libanonu a Iráku několik hodin po oficiálním vyhlášení Izraele proti němu zahájily útok. S cílem zničit stát, který vznikl z vůle OSN.
Islám jako nábožensko-civilizační projekt s dominantním megaglobalizačním posláním infikoval, rozložil a postupně zlikvidoval řadu kultur a civilizací Blízkého a Středního východu, severní Afriky a jihovýchodní Asie.
Principům islámu neodporující a islám obohacující prvky jednotlivých kultur absorboval, přetransformoval a aplikoval v procesu vzniku své vlastní svébytné civilizace, schopné vlastní existence, rozvoje, ale i vývozu do té doby, něž se sám vnitřně nespotřeboval, nevyčerpal. Následkem rozšiřování islámu do oblastí s nižší kulturně-civilizační úrovní začal přicházet o potencionální, nové kulturní impulzy, které ho mohly obohatit a posunout dál. Absence těchto podnětů a zbytnělá ortodoxie fundamentální teologie civilizaci natolik zakonzervovala, že výsledkem se stala do sebe zahleděná, vyčerpaná a stagnující civilizace, donekonečna pouze opakující jednou získaná a zpracovaná východiska.
Islámské obrození tuto situaci ještě zdůraznilo a vytvořilo falešný pocit virtuální kulturní nadřazenosti, pohrdající vším, co stojí vně islámu a jeho civilizace. Historicky daný model šíření islámu jasně ukazuje cestu, která bude použita v případě, že Evropa nepochopí svůj omyl v pohledu na roli islámu v Evropě.
V každém případě musíme počítat s andaluským modelem programové likvidace původní kultury a jejím nahrazením kulturou islámskou. Neexistuje jiná alternativa. Tolik propagovaná varianta o splynutí kultur je učebnicovým příkladem mystifikace. Islám vždy bude hrát hlavní roli. Jinou možnost nemá. Kultura muslimského Andalusu byla islámská, i když se na ní podíleli etničtí Židé a křesťané. Na to se zapomíná. Západní civilizace tedy bude nahrazena civilizací islámskou.
Jen jedno není ještě jisté. Naplní se historický model šíření islámu ve své klasické variantě tak, jak byl využit po likvidaci Perské a Byzantské říše? Tedy, zůstane z naší civilizace v té islámské něco zachováno?
Nebo pod vlivem radikálně fundamentalistické akcelerace současného vývoje půjde vše cestou absolutní negace všeho vně islámu a její civilizace? Tak jak jsme byli svědky v případě afghánského Talibánu?
Evropské politické elity koketující a experimentující s „umírněným“„ islámem pracují k první variantě. Zdá se vám přijatelnější než druhá? Obě jsou nepřijatelné, protože programově počítají s likvidací evropské civilizace. A proto jako jediné řešení pro nás Evropany, kteří ještě cítíme hrdost při pohledu na architektonické skvosty Paříže, Říma či Prahy, které nenechá lhostejnými tvorba Rubense či Dalího nebo hudba Mozarta a Beethovena, musí být řešení radikální, rázné. Řešení, které již tradičně v závěru svých příspěvků charakterizujeme výstižným termínem - druhá reconquista.
Vraťme se však zpět k rámcové charakteristice kroků řešení obrany před islamizací Evropy. Je zcela evidentní, že výsledky současné přistěhovalecké, integrační a bezpečnostní politiky zemí Evropy nejsou dostačující. Nabízejí se určité možné regulátory, které mohou ta či ona rizika zmírnit, ale ne odstranit. Proto je zapotřebí ukončit příliv imigrace muslimů z arabských a islámských zemí. Stop stav legální i ilegální imigraci je bezpodmínečně nutným krokem.
Integrační politika, která se ve svých různých státních variantách více či méně neosvědčila, musí být nahrazena politikou repatriace. Otázka evropských konvertitů k islámu by se měla řešit na základě jejich volby - výběrem nejpřijatelnější islámské země, ke které konvertita má osobní vztah.
Islám postavený mimo zákon a evropskou civilizaci by se legislativní cestou měl vrátil za hranice evropské civilizace, tam kam patří.