Kdo je bude následovat v dopisech Michaeli Moorovi?

*Je ve světě známý filmař, autor světově proslulých

bestsellerů Hloupí bílí muži a Kde domov tvůj…?

Jeho film Bowling for Columbine získal Oskara za nejlepší

dokument, který zároveň vyrobil nejvyšší zisk všech dob.

Za další dokumentární film Roger a já a Velký, získal cenu

 Emmy v pořadu televize Nation. Zajímavý a uznávaný

je televizní seriál – Strašná pravda. Zlatou palmu obdržel

v Cannes za film, také u nás promítaný Fahrenheit 9/11.

Autor žije v Michiganu i v Novém Yorku.

Podle článku v pensylvánském Washington Observer-

Reporteru, vytvořil též na internetu“kyberprostorovou

knižní dálnici“, dopravující knížky vojákům do Iráku.

*Hypoteticky se ptající autor těchto děl, oslovuje

mladší generaci, ale i celou neinformovanou veřejnost,

která si zakládala na výjimečnosti Američanů, schopnosti

usměrňovat svět, bezmezný obdiv k prezidentovi (Bushovi)

jeho vlastnostem i úsilí o jejich „blaho“. Vše dovršuje kult

armády s oslavami jejich úspěchů v nedávné minulosti.

 Jenže v současnosti tato armáda, pověřená arogantní elitou

„bojuje za svobodu amerického lidu na území jiného státu“,

odstartovanou falešnou záminkou k útoku 11. září 2001.

Je to podivná logika, zakrývající skutečné záměry.

*Dopisy z Iráku, většinou psané rodičům, ale někdy

již pozůstalým po padlých, nejdříve opatrně připravují blízké

příbuzné na otřesné zážitky, jelikož realita vojenského života

neobsahuje jen pobyt v drsných podmínkách nedohledných

polopouští, ale i zranění různého stupně, ne-li přímo

smrt. Michael si získal důvěru prostých Američanů

svými, již zmíněnými filmy, obraceli se na něj s dopisy

ve svém žalu, nad ztrátou milované osoby. Často se svěřili,

že podstatně změnili názor na toho, který je tam poslal,

na svoji politickou orientaci. Vojáci navíc naléhali

na informování veřejnosti o tom, jak byli podvedeni

o zbraních hromadného ničení, které se tam nikdy nenašly.

*Anonymní, dvacetiletá příslušnice vojenského letectva,

 pracující v okupovaném Bagdádu usoudila,

že tuhle zemi ukradli zloději a ovládli šílenci. Je prý děsivé

pomyšlení, že prezident Bush je zapletený do tolika skandálů,

a nikdo s tím nic nedělá. Neuvádí svoje jméno, protože

nenávidí svého vrchního velitele. Už nikdy prý nebude

hrdě salutovat vlajce a zpívat Pod hvězdnatým praporem!

*Proč jsem šel volit při posledních volbách? Odpovídá Vadim

Nuniyants po třech letech u námořnictva, dostal rozkaz odjet

do Kuvajtu a Iráku, což odmítl. Strávil dalších pět měsíců

v New Orleansu v Louisianě. Jeho nový kolega

v tomto zařízení Stephen Funk byl zde zavřený šest měsíců,

protože se svým názorem vystoupil v rozhlasovém pořadu.

Potom ale musel dosloužit tuto dobu podle smlouvy. Toto

zařízení poskytlo azyl i dalším, kteří odmítli bojovat. Nejdříve

je poslali k základní jednotce do USA. Když ostatní odjeli

na místo bojů, je poslali do zmíněného zařízení v Louisianě.

Všichni cítili, že by bojovali za věc, která byla vytvořena

falešnou záminkou. Čím dál více lidí začíná vidět situaci jinak,

než dříve. Vyrovnávají se se svým strachem, už se nenechávají

krmit lživými tvrzeními. Zapojují do svých úvah více lidí

 a nahlas před nimi uvažují, co dělat.

*Joseph CHerwinski byl zvědavý, jak se mají Iráčani,

pracující u nich na základně. Zda je to dnes v„osvobozené

vlasti“ lepší, než dříve. Po jejich odpovědi, horší, nebo stejně,

chtěl vědět, co by jim pomohlo. Protože se dnes už nebojí

bývalého režimu, ale jeden druhého (kolaborace), tak přece

jeden vyjmenoval oblečení, jídlo, vodu a elektřinu. Nejen

vojáci, ale i zaměstnanci firem, pracující pro okupanty,

musejí se přesunovat velkou rychlostí, nesmí zastavovat

a stále v doprovodu ozbrojenců. Když přijeli řidiči z Jordánska

a neměli dost benzinu na zpáteční cestu, tak byli odkázáni

na běžnou benzinku. Protože u nás nemohli přespat,

opouštěli nás s hrůzou v očích. Takto se chová Amerika

ke svým spojencům! Není divu, že nám kladou miny

na cestách.

*Jay, sloužící v armádě již osm let, když neuviděl v Iráku

jakékoliv teroristické základny poznal, že Bush vytvořil nový

Vietnam. Na otázku, proč jsme tady, odpovídá definicí

teroristy: Systematicky používat násilí a vytvořit obecné

klima strachu ve společnosti, jež poslouží k naplnění

politických cílů. Tímto jsou zničeny pocity bezpečí

a jistoty Američanů.

 *Bývalý agent tajné služby po svém vystřízlivění ze situace

v Kuvajtu rozpoznal, že zde nejde o svobodu,

ale o velký prachy vládnoucí elity. I v obou hlavních stranách

v USA hrají prim lidé ze stejných univerzit, stejných

bratrstev, účty ve stejných bankách, říkají stejné lži

a polopravdy.

 *CHris F. převážel jako řidič  zajaté a došel k přesvědčení,

že skuteční teroristé odvážejí denně do USA 100 cisteren

ropy, již od vstupu US armády do Iráku!

* Edward Dalton, potřeboval splatit studentskou půjčku,

tak vstoupil do armády k 101. letecké divizi. Po 11. září

působil v Afganistánu a hned po roce v Iráku. Nemohl

pochopit pohnutky vlády i presidenta k další válce.

Po procitnutí zjistil, že je třeba více se bát vlastní vlády,

než vůdců na Blízkém východě. O to více se divil zaslepenosti

svých spolubojovníků.

 *Specialista Matthew Burns měl jít do války z Aljašky,

kde dosud sloužil. I když s tím nesouhlasil, musel jít,

aby nezneuctil“svou rodinu a vlast. Poukazuje na přílišný

vojenský rozpočet, který ještě převyšuje vojenské rozpočty

deseti dalších zemí dohromady.

*Anonymní důstojník si připadá zrazený a zneužitý, nechápe

už vůbec, jaké je zde jejich poslání. Nejdříve si mezi sebou

šeptali, ale později otevřeně prohlašovali:“Lhali nám

a zneužili naši naivitu“. Připadá si jako zvíře v kleci,

které neví, kdo ho chytil a kam ho nese. Volný čas věnuje

tomu, aby otevřel oči dalším důstojníkům a vojákům.

*Desátník v námořnictvu, Sean Huze , sloužil u 24. lehkého

pancéřového průzkumného praporu u První námořní divize

v době, kdy již obsazovali větší města v Iráku. Je si jist,

že jej hned tak tak něco neznejistí, ale tam museli střílet

na neurčité cíle, což je pálení do davu civilistů, i když skrýval

prchající ozbrojence. V ulicích Nasírije viděl ležet

spoustu mrtvých dětí, vedle většího množství dospělých

a stále ještě věřil tomu, že se to muselo stát ve jménu

vyššího dobra. Po návratu domů, do reálného světa, došel

k neradostnému zjištění, že Bush je prolhaný zkurvysyn,

který se nestará o životy jiných. Patriot Act zesměšňuje

každou zásadu, za kterou oni bojovali. Lhal o 11. září

a odmítal vypovídat pod přísahou před komisí,

vyšetřující událost.

*Nyní již veterán R. H., šel jsem do Iráku zabíjet netvory,

věřil jsem prezidentovi. Moje jednotka byla jednou z prvních

v Bagdádu. V celém tažení jsme byli v čele. Měl jsem hrozný

strach. Poprvé jsem viděl mrtvoly, těla rozsekané na kusy.

Malé děti bez ručiček a nožiček-díky“dobře namířeným

výstřelům“. Člověka to převálcovalo. Každého však ne.

Někteří mi nadávali do komunistů, Kanaďanů, byl jsem ten,

kdo nenávidí svoji zem, zrádce, liberální hovado,

přihřátý hipík. V kanceláři velitele čety se mi všichni smáli

a on mi řekl, že v armádě nemám žádná práva

a donutil mě dělat „k zemi“ a „vztyk“.

*Anthony Pietsch je člen Národní gardy, který zažil velmi

 chaotickou okupaci Iráku, kde se odpor přetavil v šílenství.

Probděl spoustu bezesných nocí při sériích minometné

palby. Někdy se tak přiblížila, až mu na plátno stanu dopadaly

kamínky. Viděl na cestách vybuchovat bomby i Iráčany,

snažící se z boku prorazit naše auto. Malé děti, nejdříve

podávající prst, pak metaly kameny po našich střelcích.

v Bagdádu nás vítaly výhružné pohledy a zlostná gesta.

*Michael W., třicetiletý pěšák Národní gardy, sloužící

v jihovýchodním Bagdádu,  zde poznal, jak se velké množství

lidí přiživuje na neštěstí místních. Tito chytráci se dovedli

zapojit při rozdělování obrovského koláče, plynoucí

z obrovských zisků ukradené ropy. Jedná se o zaměstnance

firem Blackwater, Kellog Brown and Root, Halliburton a jiné.

Tito lidé dělají všechno možné, co si jen dokážete představit,

od zajišťování bezpečnosti až po organizování večírků.

Já sám si měsíčně přijdu na čtyři tisíce dolarů.

Oni na nejnižší úrovni čtyřikrát více. Já jenom doufám,

že se domu dostanu živý!

*Doslov Michaela Moora: Takových dopisů dostávám tisíce.

Vojáci po návratu domů zjistí, že neseženou práci,

jejich životy jsou v troskách. Někteří pomýšlejí na sebevraždu.

Potřebují pomoc, která nepřichází. Ti, kteří se vrátili domů

bez končetin, nebo slepí, jejichž počty jdou do tisíců,

se ale bez asistence neobejdou! Čeká to i naše „hrdiny“?

V tu dobu každý den přilétalo na americkou základnu

v Ramsteinu v Německu, letadlo plné raněných vojáků.

sestavil Petr Gabriel.