Osobní předmluva autora

Neexistuje pravda, které bych se bál nebo kterou bych si přál ukrýt před světem.
Thomas Jefferson

Myšlenkový proces, který vedl až k napsání této knihy, odstartovala banální příhoda - rozhlasová stanice BBC Radio 4 pozastavila vysílání rozhovoru, který se mnou natočila pro pořad Today. Nešlo ani tak o to, že vypustili můj rozhovor (to byl nakonec skutek milosrdenství vůči posluchačům), ale spíš o skutečnost, že rozhovor s ministrem, který odvysílali místo něj, byl s tím mým v přímém protikladu.
Epizoda ilustruje stále častější neochotu vést v Británii veřejnou debatu - nazvěme tento trend „politikou popírání" - a důsledky jsou horší než jen ochuzení několika lidí o posluchačský zážitek. K věci totiž neproběhla žádná diskuse a vláda pak přijala zcela nevhodnou politiku, která nijak nepřispěla k řešení problémů, jimiž se měla zabývat.
Je to spiknutí nikoliv mlčících, ale popírajících, které zachvátilo média i vládu od nejnižších úředníků a reportérů po nejvyšší ministry a nejznámější moderátory. Toto spiknutí je masově rozšířeným podvodem na publiku, ale protože ho každý z aktérů před všemi ostatními popírá, málokdo si ho uvědomuje - všeobecně přijímanou pravdou se stala virtuální realita. Její závěry bývá obvykle snadné vyvrátit - v našem případě se stačilo podívat na pár vládních statistik - účastníci jsou však v této hře natolik angažováni, že to nikdo ani nezkusil.
Kolektivní popírání zahalilo mediální a politickou elitu do té míry, že už si téměř neuvědomuje, jak moc je její vidění světa odtržené od skutečnosti. Když jsem začal říkat na veřejnosti, jak se věci mají, setkal jsem se téměř všude s netolerantní, myšlenkově nepoctivou reakcí lidí, kteří dávali přednost politické korektnosti před korektností faktickou.
Dokonce ani mnozí z těch, kdo si uvědomují intelektuální poctivost mých názorů, nejsou schopni je citově přijmout. Když se totiž rozum dostane do konfliktu s city, u většiny lidí zvítězí city.
Můj rozhovor pro pořad Today se zabýval vysoce citlivým tématem - exponenciálním růstem výskytu HIV v Británii po roce 1997, kdy vládu převzala labouristická strana. Vládní organizace Public Health Laboratory Service (Státní zdravotní laboratoř) publikovala čísla, která ukazují 25% nárůst za jediný rok, přičemž většina případů byla zaznamenána mezi heterosexuály. Vláda a média hetcrosexuály již po léta varují před neopodstatněným pocitem bezpečí, a to v podstatě od doby, kdy počet přenosů HIV v této skupině překročil počet přenosů homosexuálních. Jde o dobře známý a často rozebíraný jev. Ministr ve svém rozhovoru reagoval na poslední údaje o nárůstu případů HIV tím, že prezentoval novou vládní kampaň za bezpečný sex. Prý stačí, aby mládež používala kondomy, a počet nakažených přestane stoupat.
Je zde však malý problém: růst výskytu HIV nemá prakticky nic společného s tím, že by britští občané praktikovali rizikový sex. Naopak, téměř celý jde na vrub imigraci HIV pozitivních osob (většinou Afričanů) do Spojeného království, kde teprve je u nich tato choroba diagnostikována.
Poprvé jsem o tom psal v úvodníku pro The Times. Zabýval jsem se v něm vládními statistikami, podle nichž je v Británii africká imigrace významnějším zdrojem nových případů HIV než homosexuální sex. Vládní epidemiologové, kteří se mnou na článku spolupracovali, se obávali reakce veřejnosti. Obávali se zbytečně - údajům prostě nikdo nevěřil. Většina lidí vnímala článek jako nepravdivý -každý přece ví, že případů HIV přibývá, protože Britové jsou příliš lehkomyslní a promiskuitní.
Když jsem o tom mluvil s vedoucí tiskového odboru ministerstva zdravotnictví, myslela, že mi přeskočilo - právě zahajovala zmíněnou kampaň za bezpečný sex, protože je přece všeobecně známo, že za růst výskytu HIV může rizikový sex.
Jediní lidé, kteří mi telefonovali a děkovali, byli lékaři HIV pozitivních pacientů. Ti totiž žijí ve skutečném světě, nikoliv ve virtuální realitě politické korektnosti. Jejich pacienty byli v té době převážně (a někdy výlučně) afričtí přistěhovalci, ale stejně se o tom nemluvilo. Někteří doktoři mi řekli, že když se pokoušeli informovat místní zdravotní úřady, byli jen hrubě odbyti.
Z ministerstva zdravotnictví mi potají telefonoval jeden vládní poradce. Děkoval mi, že upozorňuji na tento problém, a naléhavě žádal, abych pokračoval - Británie čelí masivní explozi HIV, a ministři i vládní úředníci jednoduše odmítají mluvit o jejích příčinách. „Ministři o tom nechtějí slyšet, protože si myslí, že je to rasismus," řekl, „ale veřejnost si zaslouží alespoň upřímnost."
I když veřejnost nakonec skutečný stav věcí postupně akceptovala, média jako Guardian nebo BBC pokračovala v překrucování fakt nenucené dál - patrně proto, že jejich vidění světa bylo v této otázce tak hluboce zakořeněné, že už nedokázala o problému psát poctivě. Reportáž, kterou jsem na toto téma napsal pro Spectator, se stala přímým cílem článku listu Observe?; pro nějž jsem psal dřív. Jejich touha vyvrátit moje slova zjevně zvítězila nad soudností, nic se jim vyvrátit nepodařilo.
Sklon k největší intelektuální poctivosti ve skutečnosti prokázaly (přes často poněkud senzační tón) bulvární plátky. A nebylo to poprvé, kdy britský bulvární tisk, levicí tak nenáviděný, převzal pochodeň pravdy a dovolil si psát hluboce nepohodlné věci, kterým se ostatní vyhýbali.
Dva roky po mém úvodníku v Timesech popírání příčiny celého problému s HIV konečně přestalo. Státní zdravotní laboratoř již otevřeně připouští, že hlavní příčinou nové vlny HIV v Británii jsou afričtí přistěhovalci, a dokonce i levicová média jsou o tom schopna psát.
Jeden člověk mi řekl, že i kdyby opravdu epidemii HIV urychlovala africká imigrace, nemá se o tom psát, aby se nepodněcoval rasismus. Výsledkem tohoto spiknutí mlčících však je, že vládní opatření pro boj proti HIV v Británii mají nulový účinek. Vyřešit epidemii HIV by udělalo v boji proti rasismu daleko více, než když dopustíme, aby africká imigrace odpálila explozi HIV - a právě k tomu vládní politika přispívá. Takový vývoj bude navíc politickým darem pro rasisty z Britské národní strany.
Je pravda, že současná politika může zachránit životy současných HIV pozitivních přistěhovalců. Kdyby se však prostředky, které stojí jejich léčba v Británii, utratily přímo v Africe, zachránilo by se zhruba desetkrát až stokrát víc životů.
Další okolností je ještě lidská cena: z Afriky dovezená epidemie HIV se po Spojeném království šíří dál. Většina lidí, kteří se v Británii nakazí virem HIV při heterosexuálním styku, se nakazí od afrických imigrantů. Od té doby, co se dostali k moci labouristé, se nakazilo od přistěhovalců nemocných AIDS téměř i ooo lidí, což vládě poskytlo dost absurdní důvod pro její tažení za bezpečný sex. Tedy 1ooo životů, které politická korektnost zruinovala - její proponenti musí uznat, že to je dost vysoká cena.
Tato kniha však není o epidemiologii HIV. Zabývá se myšlenkovými a emocionálními pochody v pozadí této debaty a tím, jak ovlivňují veřejnou diskusi a politické spektrum v politicky korektní Británii 21. století.