Evropa se nachází v období studu a flagelantství. Omlouváme se třetímu světu za všechno. Za britské impérium, křížové výpravy, misijní činnost, Balfourovu deklaraci a snad i za vynález parního stroje. Snad nejmohutnějším klackem v rukou zvrácených neomarxistů je v tomto směru transatlatický obchod s otroky, probíhající v počátcích novověku. Jsou ochotni se za tento, snad politováníhodný, historický jev omlouvat každému od Aboriginců po Eskymáky a dokonce jsou ochotni uvažovat o jakémsi odškodném. Zkorumpované a impotentní vlády třetího světa se této další ze západních slabostí chytají a omluvy a odškodné vyžadují. Historická vina, pokud je o nějaké vůbec možno mluvit, však není tak jednoznačná.
Ve společnosti řízené politicko korektním kultem se málo nebo vůbec nehovoří o muslimském otrokářství. Otrokářský systém je přitom podle Koránu stále platný (pokud je obsažen v Koránu, nemůže být jako boží zjevení nijak revidován), na rozdíl od evropské civilizace, která ho prostřednictvím proklínaného britského impéria začala sama likvidovat.
Oběťmi muslimského obchodu s otroky se staly od 16. do 18. století statisíce evropských křesťanů. Ve svém výzkumu to dokazuje profesor Ohio State University Robert Davis. Ve své knize „Křesťanští otroci, muslimští páni. Bílé otroctví ve Středomoří, na berberském pobřeží a v Itálii, 1500-1800“ (Christian Slaves, Muslim Masters: White Slavery in the Mediterranean, the Barbary Coast, and Italy, 1500 – 1800) rozvinuje unikátní metodologii, pomocí které dochází k počtům bílých otroků na berberském pobřeží Afriky. K počtům dramaticky odlišným od těch, které uváděly dosavadní studie.
Dosavadní výzkumy se vůbec nepokoušely odhadnout počet otroků na severoafrickém pobřeží, nebo sledovaly jen otroky v hlavních městech, píše Davis. Poslední výzkumy proto docházely k počtům v řádu tisíců, maximálně desetitisíců. Davis na rozdíl od nich dochází k počtu 1 až 1,25 miliónu evropských křesťanů, unesených a donucených k práci v Severní Africe mezi lety 1500 až 1800.
„Většina z toho, co bylo napsáno, působí dojmem, že zde nebylo mnoho otroků a umenšuje dopad, který mělo otrokářství na Evropu,“ říká Davis. „Většina výzkumů sleduje otrokářství buď na jednom místě, nebo pouze v určitém období. Ale zaujmeme-li širší a dlouhodobější hledisko, rozsah tohoto otrokářství a jeho enormní dopad na Evropu je rázem jasnější.“
Davis říká, že je užitečné srovnat toto otrokářství s atlantickým obchodem s otroky, který dodával černé Afričany do Ameriky. Během čtyř staletí byl rozměr tohoto obchodu mnohem větší. Do Ameriky bylo dodáno 10 až 12 miliónů otroků. Avšak během let 1500 až 1650, kdy byl transatlantický obchod v plenkách, bylo dovezeno více křesťanských Evropanů do berberské Afriky než černochů do Ameriky, píše Davis.
„Jednou z věcí, kterou má veřejnost i vědecká obec za danou, je, že otrokářství mělo vždy rasovou podstatu – že otroky byli pouze černoši. To však není pravda,“ říká Davis. „ O otrokářství nemůžeme uvažovat jako o něčem, co dělali pouze běloši černochům.“
Během období, které Davis zkoumal, určovaly to, kdo se stane otrokem stejně jako rasová příslušnost i náboženství a etnický původ.
„Otroctví bylo reálnou možností pro každého, kdo se plavil po Středozemním moři, nebo kdo žil na pobřeží například v Itálii, Španělsku, Portugalsku a dokonce i tak daleko na severu jako v Anglii nebo na Islandu.“
Piráti (zvaní korzáři) z měst podél berberského pobřeží na severu Afriky – z měst jako Tunis nebo Alžír – přepadávali lodi i pobřežní vesnice a zajímali muže, ženy i děti. Dopad těchto nájezdů byl zničující: Francie, Anglie a Španělsko ztratily mnoho lodí a pobřežní oblasti byly téměř úplně opuštěny svým obyvatestvem. Ve svém vrcholu pravděpodobně devastace a vylidnění některých oblastí převýšily dopad pozdějšího evropského otrokářství ve vnitrozemí Afriky.
Ačkoliv byly z mediterráních oblastí Evropy uneseny stovky tisíc lidí, účinek těchto otrokářských nájezdů se dramaticky projevoval i mnohem dále. Má se například za to, že Anglie přicházela během 17. století vlivem otrokářství o 400 námořníků ročně.
Avšak imunní nebyli ani Američané. Jeden americký otrok například uvádí, že jenom během let 1785 až 1793 bylo do otroctví odvlečeno 130 amerických námořníků.
Davis říká, že ohromný rozsah severoafrického otrokářství je ignorován a minimalizován, protože není v ničím zájmu diskutovat o tom, co se stalo.
Zotročování Evropanů nezapadá do obecného konceptu evropského dobývání světa a kolonialismu, který je ústřední ideou vědy v moderní éře. Některé státy, které byly oběťmi otrokářství, jako Francie a Španělsko, později dobyly území v Severní Africe, kde byli jejich občané předtím drženi jako otroci. Zřejmě díky tomuto vývoji dějin uvažují dnešní vědci primárně o Evropanech jako o „zlých kolonialistech“ a nikoli jako o obětech, kterými kdysi byli, píše Davis.
Davis říká, že dalším z důvodů, proč se středomořské otrokářství ignoruje nebo bagatelizuje, je, že doposud zde nebyly kvalitní odhady počtu zotročených lidí. Lidé té doby - ani Evropané, ani vlastníci otroků na berberském pobřeží – nevedli podrobné a důvěryhodné záznamy o počtech otroků. V protikladu k tomu existují rozsáhlé dokumenty o počtech Afričanů dovezených jako otroci do obou Amerik.
Davis tedy rozvinul novou metodologii, pomocí níž dospěl k reálnému odhadu počtu otroků na berberském pobřeží. Davis zjistil, že nejlepší dostupné údaje se týkají počtu otroků na určitém místě v určitém čase. Potom odhadl, kolik nových otroků bylo zapotřebí jako náhrada za ty, kdo zemřeli, uprchli nebo byli propuštěni.
„Jediný způsob, jak se dostat k pevným číslům, bylo obrátit problém vzhůru nohama – zjistit, kolik lidí bylo třeba zotročit, aby zůstala zachována určitá početní úroveň,“ říká. „Není to nejlepší způsob, jak získat populační odhad, ale je jediný možný, vezmeme-li z úvahu omezené dostupné záznamy.“
Když vzal v úvahu úbytek počtu v důsledku úmrtí, útěku, propuštění a konverze, vypočítal Davis, že asi čtvrtina otroků musela být každoročně obnovována, aby se podařilo zachovat jejich populaci stabilní, jak zjevně byla mezi lety 1580 až 1680. To znamenalo 8500 nových otroků dodaných každý rok. Zhruba to znamená, že v toto období muselo být celkem dodáno asi milion otroků. Stejnou metodou dospěl Davis k odhadu, že asi 475000 otroků muselo být přivezeno v předchozích a následujích staletích.
Výsledek říká, že v letech 1530 až 1780 bylo muslimy na berberském pobřeží Afriky zotročeno asi 1 a dost možná 1,25 milionu bílých Evropských křesťanů.
Davisův výzkům uvádí, že pokud jde o zacházení, byl osud těchto otroků v každém ohledu přinejmenším stejně obtížný, jako osud otroků v Americe.
„Pokud jde o každodenní životní podmíny, středomořští otroci se rozhodně neměli lépe,“ říká.
Zatímco otroci v Americe dřeli na třtinových a bavlníkových plantážích, evropští křesťané pracovali stejně těžce a do úmoru – v lomech, na stavbách a předvších jeko veslaři na korzárských galérách.
Davis uvádí, že problematika tohoto neviditelného otroctví evropských křesťanů si zaslouží více pozornosti současné vědy.
„Ztratili jsme ponětí o hrůze, kterou znamenalo otroctví pro ty, kdo žili na březích Středozemního moře, a o hrozbě pod níž museli žít,“ říká. „Otroci byli otroky, ať byli černí nebo bílí, ať trpěli v Africe nebo v Americe.“

Budeme tedy v rámci politické korektnosti požadovat omluvu od severoafrických vlád?
Můžeme si jít stěžovat třeba … do OSN.

zdroj: http://researchnews.osu.edu/archive/whtslav.htm