Co kardinál Vlk nedopověděl
Luděk Frýbort

Politici přicházejí a odcházejí, aniž za sebou zanechali víc než trochu volebního vzruchu a pach skandálů, ale osobností vysoké morální autority, všeobecně respektovaných bez ohledu na politický či jiný názor, takových je v českém veřejném životě méně než příslovečného šafránu. Mužů a žen neochvějně bezúhonných, moudrých a předvídavých, s dostatkem odvahy a duševní samostatnosti, aby neopakovali, co říkají všichni, měli kuráž vybočit z jednotného proudu právě hlásaných pravd, uměli promluvit z pozice menšiny či naopak umlčené většiny. Na druhé straně ctí morální autoritu schopnost přijmout kritiku všude tam, kde svou úvahu nedovedla do důsledku nebo ji pojala jednostranně. Tolik chci předeslat, než pokročím k následujícím řádkům.

Miloslav Vlk, kardinál a primas český na odchodu do výslužby, mezi morální autority své země a času nepochybně patří. Jeho slovo má váhu, a to nejen mezi občany vyznání katolického; vyjádřil-li ve svém poselství na odchodnou obavu z duchovního úpadku západní civilizace a postupného zatlačení islámem, jde o problém, jejž je naléhavě třeba uvážit, byť i politická kasta, vnímající čas od voleb k volbám, signály doby neslyšela. Kdyby nebyl váženou osobou duchovní, určitě by si za svá slova vysloužil titul populisty a islamofoba; i v tom lze spatřit signál doby, vybízející k zpozornění jako vždy, když se veřejná diskuze zvrhá v přidělování nálepek a místo fakt se argumentuje frázemi. Zopakujme si tudíž, co pověděl kardinál Vlk o současném stavu západní civilizace a jejím ústupu před islámem, a řekněme si také, v čem svou myšlenku nedovedl do konce a poskytl tak prostor protivníkově dezinformaci. Islamisté celého světa si totiž jeho slova vyložili po svém – radujte se, muslimové, sám katolický arcibiskup uznal nadřazenost naší víry a její nárok být vedoucí sílou světa! To nemuselo být.

Zkráceně znělo kardinálovo poselství takto: pokoušel se kdysi islám dobýt Evropu sílou zbraní, ale nedokázal to. Dnes se však bojuje zbraněmi duchovními, a má úspěch. Neboť zbraní ducha se zesvětštělý Západ vzdal, kdežto muslimové jsou jimi dokonale vyzbrojeni… na tomto místě bych se odvážil doplnění. Pominul bych to zesvětštění Západu, ona se duchovnost nemusí vyjadřovat vždy jen přihlášením k té či oné církvi, nýbrž i nezávislou, za okraj poznatelna se dobývající úvahou. Té zbroje má Západ stejně jako dřív, a možná i o něco víc. Především ale… které to jsou, ty duchovní zbraně, v nichž spočívá síla muslimské víry? V té věci má západní veřejnost, vysokých činitelů politických i církevních nevyjímaje, pohříchu jen povrchní představy, i pokládal bych za potřebné je rozšířit a prohloubit. Když se k tomu nikdo nemá, pokusil bych se o to ve vší skromnosti sám.

Islám je, řečeno zdvořile, jednoduchá nauka. Celá je obsažená v jediné knize jménem korán (al-Qur´an); kdo chce mluvit o duchovní zbrani, měl by ji nejdřív aspoň zběžně prostudovat. Připouštím, že to není zvlášť zábavná ani systematická četba, spíš chaotická sbírka výroků, jak je proroku Muhammadovi údajně nadiktoval archanděl Džibríl (Gabriel) ve století sedmém. Soudě dle obsahu, musí být řečený archanděl bytost dosti prostomyslná; člověk by se od nebeského posla přece jen nadál tu a tam něčeho, nad čím by se mohl zamyslet, vida, tohle je mi nové, z toho úhlu jsem o té věci ještě nepřemýšlel, to si musím když ne zařadit do svého názoru, tedy aspoň zapamatovat. Kdepak. Žádné tajemné vize a mnohoznačná podobenství jako v Zjevení svatého Jana, nad jejichž významem můžeš sto let bádat a ještě se jej nedobádáš, žádné líčení počátků a smyslu světa jako v knize Genesis, pokud se v koránu náznak něčeho takového vyskytne, bývá to narychlo, povrchně a lajdácky opsané z Bible. Ono také není posláním knihy, činící si nárok být završením veškeré pravdy světa i zásvětí, aby v ní někdo přespříliš hloubal. Tak to je, tak tomu budeš věřit a basta, a když ne…

Abych obrátil stránku, jedním korán přece vyniká: krásnou, poeticky obraznou řečí, jakou tak mohla rozmlouvat Šahrazád s králem Šarjárem během tisíce a jedné noci. Bez tohoto okouzlení obsahuje už jen nesouvislé – rouhač by mohl říci každý pes jiná ves – stále se opakující, ne vždy zcela logické příkazy a zákazy, hrůzné, v sadismu si libující líčení džahíny (pekla), jež jest údělem těch, kdož neuvěřili, a slastí ráje, jichž si budou užívat věřící. Obrázek ráje jakožto zbožného nevěstince (pro pánské publikum ovšemže) je tak dětinský, že nutí jednak k pousmání, jednak k užaslému potřesení hlavou – a tomuhle ty stamiliony lidí od Maroka po Indonésii opravdu věří? No, třeba i tak úplně nevěří, tušil bych, ale bojí se trestu. Na Zemi potupné smrti, jíž muslimský zákon trestá odpadnutí od víry, na věčnosti pak pekelných šeredností, jak je s obzvláštním gustem prezentuje dobrá polovina svaté knihy. Je islám náboženstvím strachu, strachu a bezpodmínečné poslušnosti. Ještě abych pro spravedlnost dodal, co je v koránu opravdu původního: prvky mravního kodexu beduínské společnosti sedmého století po Kristu, rovněž pro náš západní vkus ne vždy zcela stravitelné.

Takže tohle je ta zbraň, jejíž pomocí je islámu určeno zvítězit nad duchovně upadlým Západem. Tahle, řekněme, plytkost, ve srovnání s níž jsou Pohádky Boženy Němcové doplněné Pamětmi markýze de Sade ještě hotovou hlubinou filozofie. Měl by se každý obrnit trpělivostí a prolouskat se koránem aspoň do čtvrtiny, než začne mluvit o zbraních ducha. Měl by se poskytovat na požádání zdarma; měl by se stát povinnou četbou na školách středních i vysokých, pro studující věd politických a sociálních jakož i žurnalistiky zcela jmenovitě. Ne, poslyšte, při vší úctě k panu kardinálovi: navzdory oslabení církevně pojaté religiozity je Západ i po duchovní stránce nadřazen islámu dost a dost. Měl jsem příležitost být účasten vyučování v jedné turecké medrese: studenti si vtloukali do hlav súry koránu v originálním znění, slova arabsky neumějíce. Ve srovnání s kafemlejnkovou bezmyšlenkovitostí koránské školy se individualistická hloubavost přemýšlivější části západní společnosti jeví jinak než při pohledu na plné mešity a poloprázdné kostely. Slabina Západu tkví v něčem jiném.

Jsme civilizace, založená na neklidu a zvídavosti. Od svého počátku kdesi v temnu neolitického věku směřuje z každého jednou dosaženého stupně poznání k stupni o něco vyššímu a pak ještě vyššímu, sbírá vlákna znalostí a zkušeností, spojuje je do logické sítě, a třebaže není západní duch ušetřen tragických omylů, nikdy nespočine v samolibé nečinnosti, nikdy nepoví – tak, teď jsem dosáhl dokonalosti, teď už se nepotřebuji o nic pokoušet a nikam směřovat. Proto Západ předstihl ve svém vývoji jiné, do vlídnějších klimatických podmínek posazené civilizace – můžeme chvíli přemítat o tom, zda to nebyla právě nutnost potýkat se s nepřízní přírody, co jej poslalo cestou úsilovného vývoje – a stal se tím, čím byl až donedávna: vůdčí civilizací světa, jejíž prvky, i když vesměs jen materiální, ostatní civilizace přebírají, napodobují, někdy i zdokonalují, ale sotva kdy k nim přidají něco vlastního. Je jen přirozené, že výsledkem tohoto předstihu se stala i téměř celý svět pokrývající moc politická.

Jenže ten, kdo bdí nad našimi úspěchy a nedovolí, aby přerostly v pýchu, nám nasadil i uzdu. Z pospolitosti v krušných podmínkách počátků naší civilizace vyplynulo i něco tiššího než vzrůst a úspěch: solidarita, soucit, připravenost podělit se o plody své snahy s potřebnějším, přispěchat na pomoc slabšímu. Jsou to vlastnosti tak samozřejmě vrostlé do západní duše, že si je neuvědomuje a obviňuje se z opaku; rozhlédněme však bez módního flagelantství po světě: kdo jiný než Západ ochotně ze svého bochníku odkrajuje nemalý krajíc chudým této planety? Kdo jiný vynakládá úsilí i vysoké částky k vymýcení chorob a záchraně životů v končinách, do nichž by mu nic nemuselo být? A kdo jiný přichvátá nebo až donedávna přichvátal – není se zač stydět, pokrytečkové - pomoci zbraní, když někde dusí svůj lid krvavý a přitom neschopný tyran? Povíte mi možná, že to se to Západu pomáhá, když na to má peníze. Ne. Také jiní mají peníze, dnes už mnohdy víc než Západ, a pomoci je nenapadne. Nešijme na sebe roucho kajícníka, abychom se neoctli v rouše pokrytcově. Nicméně, až potud v pořádku.

Zvrat nastává tam, kde se pocit solidarity s chudými a trpícími zdeformuje v pocit viny. Jak jsem sám zakusil třeba v tom indiánském městečku tamhle v Guatemale: bída na bídě, prosebné dlaně, stovky chudáků se snaží mi prodat nějakou titěrnost, udělat půldolarový obchůdek, a já tudy procházím se svou, pravda, dost hubenou peněženkou, přesto ale nesrovnatelně plnější než všech těch ubožáků kolem. Tehdy, tváří v tvář vší té chudobě, si člověk začne připadat jako nadutý, bezcitný mizera. Jeho peníze, jakkoli nevalné a nelehko vydělané, ho začnou tížit pocitem viny. Tak vzniká teze k snadnému zneužití apoštoly levičáctví: příčinou chudoby jedněch je zámožnost druhých. Jestli je na ni chytlavý ještě někdo jiný než my západní troubové… zatím jsem nepozoroval. Deformace se pak šíří a šíří, omlouváme se, hříchy světa snímáme, podlézáme a pochlebujeme, odškodnění nabízíme a občas i vnucujeme, ustupujeme, pozice vyklízíme, lotrům a tyranům mírovou ratolest podáváme, až… mrazí mě při pomyšlení, jaké až. Ale dost, vraťme se tam, odkud jsem vyšel, k islámu.

Trpí-li naše civilizace pocitem viny, trpí islámská pocitem křivdy a selhání. Má – podobně jako komunismus – nejvýbornější učení ze všech zvěstovaných. Nejúplnější, dál už nezlepšitelný životní návod, sám Bůh je jejím spojencem a věrným straníkem. Přesto zaostává. Cokoli potřebuje, až do těch výbušnin a kalašnikovů, musela převzít od nevěřících. To přece tak nemohlo přijít samo sebou, a vlastní nedostatečnost v tom také být nemůže, to by byl popřen Boží zákon, nejdokonalejší z dokonalých. Jistě za tím vězí nějaká židovská nebo křižácká lest, která nás připravila o triumf ducha i zbraní, a nejspíš těch zloduchů obojích. Neusmívejme se, prosím; pokusme se pro jednou nedívat kriticko-skeptickým okem západního člověka, nýbrž silně nekritickým, zato sebevědomým okem pravověrného muslima.

Pak už všechno běží svým spádem. Má-li západní člověk svůj nepsaný zákon neklidu a zvídavosti, má muslimská, z mravního kodexu beduínského pastevce vzešlá společnost svůj rovněž nepsaný, ale úzkostlivě dodržovaný zákon cti. Je-li čest pohaněna – a ona se nesporným náskokem světa nevěřících pohaněna cítí – zákon velí smýt pohanu pomstou. Je to nad pomyšlení snadné, protože nevěřící jsou zbabělí. Nebyli vždycky, ale teď jsou, a je třeba toho využít. Místo aby se výzvě džihádu postavili jako muži, jsou samý mírový návrh, konference, ústupek, kompromis, žvanění nad žvanění, kdo by jimi nepohrdal. I v boji jsou zbabělí, když už se do něj s velkým břicha bolením pustí: pořád nějaký ohled na civilní obyvatelstvo, a když jejich raketa zasáhne třeba školu, v níž se poschovávali chrabří mudžáhídové a odneslo to pár dětí aj., toho bědování, sebeobviňování, vyšetřování a viníků trestání… jen počkejte, křižáci! Až z vůle Alláhovy zvítězíme, zatočíme s vámi bez takových bojovníka nedůstojných okolků. Neboť praví súra Sevřeného šiku: Bůh věru miluje ty, kdož bojují na cestě Jeho, jako by byli stavbou olovem spojenou, a dá jim pomoc a blízké vítězství!

A hloupí jsou nevěřící, to také. Na vlastní oči vidí, jak vítězný islám i bez boje dobývá jejich země, snadno si mohou vypočítat den, kdy se v nich stanou menšinou a jejich zákon bude nahražen naším, a nebrání se tomu, ustupují, směšné řeči o toleranci, o lidských právech vedou… my vám ukážeme lidská práva. Vítězem nadiktované právo pokořené menšiny, pokud se nevzpouzí a je poslušná příkazů, jak je od nepaměti zvykem v zemích islámu. Také by po nás nevěřící chtěli, abychom se s nimi smísili. Integrovali se, jak oni tomu říkají. Byli bychom blázni. Tak praví súra Prostřeného stolu: Vy, kteří věříte! Neberte si za přátele židy ani křesťany! Kdokoliv se s nimi spřátelí, stane se jedním z nich, a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý.

A mohl bych tak pokračovat dál, ale tuším, že jsem naznačil dost. Západ se dostal do pěkné louže svými nabídkami tolerance tam, kde je pokládána za jednak hloupost, jednak zbabělství. Svými nabídkami demokratické rovnosti, jež rychle se množící muslimstvo ochotně přijímá, ale jen do času, kdy početně převládne. Pak se ukáže, kdo je pán. Svou slitovností, která nebude, nesmí být opětována; Bůh islámu je rahmán wa ráhim, slitovný a milosrdný, ale jen ke svým, pro ostatní má příšerné tresty. V neposlední řadě svým sklonem k soucitu, svou ochotou pomáhat, jakkoli vím, jak sobecky, nemorálně zní takový výrok. Není tomu tak. Slušný člověk rád pomůže. Byl by ale blázen, kdyby se samým pomáháním zruinoval. Západ takový blázen je. Je nejvyšší čas, aby se ze svého bláznovství probudil.

Co můžeme proti islámskému přívalu podniknout, jak si uchránit svou civilizační identitu… obávám se, že vracet se tam, kde jsme sešli z cesty rozumu, už nelze. Stavět přívalu hráze, nepřijímat dál ty, kteří zatoužili účastnit se západního blahobytu, trvajíce zároveň na své představě duchovní nadřazenosti… to už se zdráhavě děje, ale ani to nepostačí, na to už islám v půdě Evropy příliš zakořenil. Takže jen… nebát se. Neustupovat. Přiznat se ke svým hodnotám, materiálním i duchovním, nestydět se za ně. A připravit se na hodinku pravdy. Až se naši potomci v třetí či čtvrté generaci stanou ve vlastních zemích menšinou, aby i za té okolnosti v nich zůstali řídící sílou, i kdyby tato slova měla dnes někomu znít nepatřičně, rouhavě či přímo aparteidnicky. Druhou alternativou je život v bídě a chaosu, život podle zákonů koránu, stanovených v sedmém století po Kristu a už v něm ustrnuvších. Proboha, lidé! Když už ve své korektní potřeštěnosti strkáte krk do ohlávky, není vám líto aspoň vašich vnuků? A když ani jich, není vám líto všech těch národů a plemen, co jich obývá planetu Zemi, duchovně nadřazené muslimy v to čítaje? Čas už příliš pokročil a lidstvo se rozrostlo, než aby mohlo existovat podle pravidel sedmého století; bez tvůrčího ducha a organizační schopnosti Západu si, jak je obyčejem říkat v české politice, ani ruce neumyje. Kdo má dojem, že vidí za Západ náhradu, nechť poví kde. Čína? Indie? Islámský svět? Běžte se tam podívat, pošetilí!

Nelžeme si. Vytřepme si z hlav fráze, ušlechtilé, ale nepravdivé. Nejsme všichni na jedné lodi. Nejsme jedna rodina. Svět není jedna vesnice. Lidstvo je velmi různorodý spolek, lišící se jak zájmy a prioritami, tak způsobem života a myšlení; jeho řádem není jednota a rovnost, nýbrž vzájemná konkurence. Donedávna v ní naše civilizace vedla, a svět, byť i s otřesy, fungoval. Fungovat přestal, když Západ pustil jeho kormidlo z rukou a předal je jiným, tomu úkolu nedorostlým. Je jen jedna cesta záchrany: znovu se kormidla chopit. Druhá cesta vede do hlubin džahíny. Každý si může přečíst v koránu, jak to tam chodí.

(Nový Polygon)