Mám rád Británii. Mám rád mentalitu jejích lidí, obdivuji její dějiny, její kulturu, krajinu, čaj a katedrály. Mám rád Agathu Christie, whisky, moře a vřes. Vážím si Británie za to, co v historii dávné i nedávné dala západní a hlavně nezápadní civilizaci, obdivuji její osobnosti počínaje králem Artušem a Margareth Thacherovou konče.
Je mi jí ale také nesmírně líto. Je smutné dívat se z povzdálí, jak se vám něco tak zdánlivě neotřesitelného hroutí před očima.
Dá se říci, že v Británii dosáhlo dílo neomarxistů, započaté Frankfurtskou školou v 50. letech minulého století, téměř svého cíle. Nutno říci, že v tomto úsilí však neomarxisté nestáli sami. Bojovali v jednom šiku se všemi svými následovníky a spřízněnci od zelených, globálních oteplovačů až po feministky, multikulturalisty, anarchisty, převlečené maoisty a architekty Nové Evropy. Pohled na výsledek jejich práce je však skličující. Máme před sebou stát, který se dnes nepokrytě stydí za své dějiny, ve kterém je i připomínka největších kapitol historie považována za politicky nekorektní. Stát s rasistickými a totalitárními rysy, kde jste jako běloch a heterosexuál hotová nula, kde můžete být vyhozen z práce za herezi proti globálněoteplovacímu náboženství, máte ztíženou možnost přijetí na vysokou školu a toto se o své historii učí vaše děti: „Impérium dosáhlo velikosti tím, že zabilo velké množství lidí, kteří neměli tak ostré zbraně, a ukradlo jim jejich země, i když se metody později změnily: armáda dala přednost zabíjení lidí kulomety…(Impérium) se rozpadlo, protože proti němu vystoupili lidé jako hrdinný revolucionář Maháthma Gándhí, který citlivě vnímal potřeby svého lidu.“ /Web BBC pro děti, citováno v Niall Fergusson: Britské impérium, Prostor, 2007/ Ať se podíváte kamkoli, všude se na vás potutelně směje George Orwell, i když nad některými paradoxy současného života v Británii by žasnul i on. Kolébka evropského práva používá v mnoha jurisdikcích rigidní a zjevené islámské právo šaría a rezignuje na ochranu práv svých občanů, ať jsou jakékoli barvy. V městech se zakazují oslavy Vánoc a současně se spoluobčanům přeje šťastný a veselý ramadán, jsou zatýkáni křesťanští aktivisté a nad vraždami ze cti se přimhuřují oči jako nad kulturní tradicí etnika. Ano, mluvíme stále o Británii, kde bílá žena nemusí být vpuštěna do bazénu, pokud na sobě nemá muslimské plavky burkini. Kde je hlavní arcibiskup předním bojovníkem proti tradicím a hodnotám vlastní kultury. Kde úřad starobylého města Nottinghamu hledá kandidáta na pozici „climate change manager“. Mluvíme o Británii, kde by dnes Winston Churchill byl pravděpodobně obviněn z hate speech. Dost možná baronkou Ashton. A tak dále a pořád dokola.
Kladu si otázku, proč právě Británie. Proč právě tady se kult politické korektnosti, multikulturalismu a jiných levičáckých zel vyšplhal do nadoblačných výšin. Nemohu nevzpomenout, když jsem před nedávnem dlel krátkou návštěvou v rodině nižší střední třídy v severním Devonu. Na můj kompliment o tom, že krásy devonského pobřeží popisuje v jednom ze svých románů i Agatha Christie, se mi od paní domu dostalo slušného, leč důrazného a hlavně naprosto vážně míněného napomenutí pro mou politickou nekorektnost. Román se jmenoval Deset malých černoušků a já jsem nevěřil svým uším, neboť jsem se do té doby domníval, že politická korektnost je oficiální náboženství, které se běžným lidem ještě pod kůži nedostalo.
Proč tedy právě Británie? Odpověď zřejmě tkví v mentalitě jejích obyvatel, hlavně Angličanů. Jejich hlavní vlastností je - nebo spíš donedávna byla – slušnost a zdvořilost. Je to ona zdvořilost, s níž Angličan myslící si o vás, že jste úplný idiot, řekne: „Obávám se, že nemáte tak docela pravdu,“ a o největším zločinci historie se vyjadřuje jako o panu Hitlerovi. Na této půdě se kultu politické korektnosti muselo nutně dařit. Vždyť toto zhůvěřilé myšlení přece kdysi, než došlo k svým rasististickým a totalitním koncům, začínalo jako ochrana menšin, chudých, postižených, neúspěšných, barevných. Tomu musel Angličan docela dobře rozumět. Byl to navíc ten Angličan, který se dokonce i o poddané britské koruny v koloniích vždycky staral relativně slušně a když je vyprovodil do dospělého života, cítil k nim stále jakýsi sentiment, kterým už bývalé koloniální mocnosti trpívají. Jak šel čas, nestačil si povšimnout, že přestává být ve své zemi pánem a že být bílým rodilým Angličanem přestává patřit k dobrému tónu, nebo to aspoň není dobré příliš zdůrazňovat.
Často si také kladu otázku, kdy se to zlomilo. Z druhé světové války vyšla Velká Británie děsivě vyčerpaná, chudší o Indii, na pokraji státního bankrotu, ale stále ještě hrdá a neporažená. První náznak defétismu lze zaznamenat při Suezské krizi v roce 1956. Do začátku 70. let přišla o většinu svých kolonií, ale uvnitř bylo stále relativně vše v pořádku. V roce 1982 reagovala na argentinské obsazení Falkland pěkně postaru, vysláním válečné flotily. Až v roce 1997 se na dlouhou dobu dostali k veslu labouristé a třímají ho dodnes. K největšímu úpadku, nejrozsáhlejšímu přistěhovalectví z muslimských zemí, největšímu nárůstu klimatologického náboženství, omezování práv jednotlivce, politické korektnosti, islamismu a studu rodilých Angličanů došlo právě za posledních deset let. Ne snad, že by za to mohli pouze labouristé, toryové jsou jenom o něco méně zelení, o něco méně multikuturalističtí a stejně politkorektní, podobně jako naše ODS. Ale přece jenom by to snad s Británií nedošlo tak rychle tak daleko. Mimojiné se nabízí otázka, jak by na invazi na Falklandy reagoval Gordon Brown. Zřejmě by ji ostře odsoudil, po osvědčeném způsobu OSN.
Mám rád Británii. Mám rád i svou vlastní zemi. Před deseti lety bych některé úkazy dnešní české reality označil za absurdní. Zejména pomalu se na světlo deroucí strašidlo antidiskriminace, politické korektnosti a rychle se šířící směrnicový mor Evropského Svazu však napovídá, že likvidace jedné starobylé velmoci neomarxistickým krasoduchům stačit nebude. Kocoura Mikeše jsme snad zatím uhájili.
Zítra jsou ve Spojeném království volby…