Po zadržení provokační flotily „mírových aktistů“ směřující do Gazy se samosebou v rámci mediální války objevilo analýz a úvah jako hub po dešti. Většina vysloveně protiizraelských, některé zdánlivě objektivní - podle hesla, že celý problém nelze hodnotit černobíle – a tudíž také protiizraelské, několik proizraelských a pak ty vůbec nejhorší. Tyto navýsost pokrytecké analýzy je možno pro zjednodušení shrnout těmito slovy: Stojím sice za Izraelem, ale teď už to opravdu přehnal a rozumný člověk už jej nemůže bránit. Právě tohoto druhu je příspěvek pana Müllera „Je Izrael ztracen?“.

Autor se zde pokouší naznačit, že od starozákonních dob až donedávna bylo s Izraelem všechno vpořádku, zatímco současné vedení státu úsilí svých předků buď programově nebo z čiré hlouposti hatí. Nejenže je tahle teze neuvěřitelně záludná, neboť Izrael vede svůj boj teď, zatímco své staré války již vybojoval, ale je také naprosto nepravdivá.

Dovolává-li se autor zprostředkovaně Mojžíše, troufám si připomenout, že když tento prorok, stoje na hoře Nebo v dnešním Jordánsku, hleděl do zaslíbené země a na město Jericho, věděl, že Jordán nepřekročí. A stejně dobře věděl, že tato země nespadne lidu Izraele do klína jako přezrálé ovoce, ale že ji bude muset dobýt. Na špinavou práci zde byl Jozue.

I moderní dějiny státu Izrael začaly válkou. V roce 1948, bezprostředně po vyhlášení nezávislosti, se na nový stát vrhly armády arabských sousedů. Po Jom Kippurské válce v roce 1973 okolní arabské státy pochopily, že Izrael v konvenční válce nikdy neporazí (jordánskému králi to došlo již o válku dřív), ale přesto se Izrael od svého založení nachází prakticky permanentně ve válečném stavu. Když byly podepsány dohody s Egyptem v Camp Davidu, nastoupil nový nepřítel – Arafatova OOP, kdysi vypuzená z Jordánska, nyní v lepší formě pod „ochranou“ slaboučké libanonské vlády. Po první libanonské válce se v roce 1985 Izrael stáhl z jižního Libanonu. Nastala euforie, která vyústila v proces v Oslu a v rozhazování Nobelových cen míru, mimojiné i polepšenému vrahovi, únosci a teroristovi číslo jedna Jásiru Arafatovi (Barack Obama a Al Gore jsou vskutku v dobré společnosti). Jicchak Rabin to zaplatil životem. Pak se objevil Hizballáh a nastala druhá libanonská válka v roce 2006. Izraelské jednotky vyklidily pásmo Gazy a hle – nastalo bombardování Izraele militantním hnutím Hamas. (Zcela v duchu nejlepších islámských tradic: Tvá podaná ruka znamená tvou slabost.) Izrael zakročil operací Lité olovo a okamžitě byl označen za agresora. A pak se objeví „humanitární flotila“ (povšimněte si prosím, že autor používá toto označení bez uvozovek), jejímž cílem není ani tak přivézt prošlé léky do luxusně zásobovaného a dotovaného pásma Gazy, jako spíš postavit Izrael do neřešitelné situace. Izrael zakročí a je označen za agresora a zločince. Pořád jedna a ta samá obehraná písnička: vyprovokovat Izrael k reakci a pak vytrubovat do světa něco o agresi a snad i genocidě. Pozvat si odborníky OSN ( od dob generálního tajemníka Hammarskjölda organizace přinejmenším nedůvěryhodné, ne-li po milionech mrtvých v Africe snad i zločinecké), zfalšovat několik fotografií s pomocí svět ovládajících tiskových agentur a požádat o zastání vrcholně demokratické, nestranné a všeobecné úctě se těšící vlády (Írán, Turecko). Pak už jen zbývá pozvat si na palubu pár užitečných idiotů (redaktoři ČT a jiných médií, sebranka zelených anarchistů s Che Guevarou na prsou, případně Jimmy Carter) a dílo je hotovo. Tuhle bitvu není možné vyhrát, je možné se jen bránit, neboť, podle slov Goldy Meierové, lid Izraele nemá, kam jinam by šel.

Autor článku se pokuší ilustrovat deviaci současného vedení státu Izrael jakýmsi pomýleným dovoláváním se jeho velkých historických postav: Davida Ben Guriona, Goldy Meierové, Jicchaka Rabina. Obávám se, že toto vzpomínání zlatých časů poněkud pokulhává, neboť všechny tyto osobnosti čelily ve své době podobným výtkám světového “veřejného mínění“.

Premiér David Ben Gurion byl v úřadě, když izraelská vojska zahájila v roce 1956 útok proti Egyptu, poté, co Gamal Násir znárodnil Suezský průplav. Izrael tím sice vyhověl přání Francie a Velké Británie, ale před světem byl za útočníka. Tentýž Ben Gurion byl v úřadě v květnu 1960, kdy Mossad v Buenos Aires unesl a před soud do Izraele elegantně dopravil Adolfa Eichmanna. To byla minimálně operace tajné služby na území cizího státu bez vědomí jeho vlády.

Pak tu máme vládu Leviho Eškola a její preventivní úder proti arabskému letectvu z roku 1967. Co na tom, že se to odehrálo jen pár hodim před útokem egypské, jordánské a syrské armády, o kterém tajná služba věděla? Izrael = agresor.

Golda Meierová, železná lady Izraele, nařídila v roce v roce 1972 Mossadu, aby vypátral a zabil příslušníky Černého září, kteří v trapně nechtěné součinnosti se západoněmeckými bezpečnostními jednotkami povraždili izraelskou olympijskou výpravu. Světové mínění? Nic moc, obzváště po náhodné smrti nevinného arabského číšníka v Norsku.

Jicchak Rabin? Premiér který v červenci 1976 schválil operaci Thunderstorm, vedoucí k osvobození židovských rukojmí z letu Air France, uneseného teroristy PFLP v historicky absurdní spolupráci s německými Revolučními buňkami do péče zvířeckého ugandského diktátora Idi Amina., takto generální tajemníka Organizace africké jednoty. Operace, která dodnes zaujímá čestné místo v učebnicích protiteroristických jednotek, znamenala minimálně narušení vzdušného prostoru několika suverénních států, přepadení letiště v Entebbe a zabití několika ugandských vojáků. Podle názoru „světového veřejného mínění“ by bylo lépe únos letadla po vzoru OSN jen „ostře odsoudit“ a pustit výměnou požadované palestinské teroristy z lochu.. Není bez zajímavosti, že jedinou obětí z řad IDF byl starší bratr současného izraelského premiéra Jonnathan Netanyahu.

Autor se dovolává osobností, které musely ve své době čelit podobným výzvám jako současné vedení Izraele a za své reakce také většinou slízly podobný ostrý odsudek z evropského a amerického mediálního zápecí. Nicméně, na rozdíl od pana Müllera jsem si jist, že se Ben Gurion ve svém pouštním hrobě ve Sde Boker ani zdaleka neobrací. A Golda Meierová na Mount Herzl klidně spí s vědomím, že dokud Izrael bojuje, je v dobrých rukou.