Mezinárodní soud v Haagu většinou hlasů potvrdil, že vyhlášení nezávislosti Kosova neporušilo mezinárodní právo. Verdikt neřekl nic více ani méně, než že jakákoliv entita na území státu může deklarovat úmysl své nezávislosti a činit praktické kroky k ní, ale automatický nárok na výsledek tím samozřejmě nevzniká. To, že Kosovo vyhlásilo nezávislost, nezaložilo sice protiprávní stav, ale ani to z něj ještě neudělalo de iure stát jako takový. Až situace na Balkáně a okolnosti samotné vedly ke stavu, kdy odtržení Kosova nemohlo Srbsko zabránit. Jejich oslabená armáda i kdyby se pokusila procesu zabránit (a dle ústavy tak hájit svou územní celistvost) mezinárodní situace pod patronací EU nedovolila, aby k něčemu takovému došlo. Jen si vzpomeňme na jednostranné protisrbské akce NATO a propagandu v 90. letech.

Čili vyhlášení nezávislosti Kosovem je v pořádku (neboť tomu fakticky nešlo zabránit a právně tak vznikl nový stav) a případné zabránění osamostatnění Kosova Srbskem by bylo také v pořádku (kdyby tomu objektivní faktory nezabránily). Dle mého názoru se Srbové tímto verdiktem nemusí cítit ukřivdění. Šlo pouze o konstatování faktu. Křivdu mohou vidět a vidí oprávněně jinde.

A zde se dostáváme k meritu věci: Kosovo jim bylo ukradeno s vědomím a součinností mezinárodního společenství. Evropská Unie tam vyslala své jednotky pod ustanovením, že chtějí chránit klid a obyvatele v dané oblasti a nikoliv že chtějí asistovat tomuto procesu. To je jedna věc. A druhá- nelze pochopit, jak většina států EU mohla Kosovo uznat vzhledem k těmto okolnostem. Je kopancem Česka do tohoto takéslovanského národa, že uznala Kosovo. Kdyby se Slezané rozhodli vyhlásit nezávislost nebo se připojit k Polsku, nezasloužili bychom si žádné ohledy. Je ke cti Slovensku a dalším zemím, že tento útvar dosud odmítá uznat a nehodlá to měnit.

Není třeba připomínat, že Kosovo tvoří tradiční historické území Srbů, odkud jejich předkové přišli, a kam teprve postupně přivandrovali Albánci. Ti nyní tvoří většinu obyvatelstva a jejich požadavek se stává tímto legitimním. Ovšem právem Srbska bylo o tom s nimi jednat a dojít k řešení autonomně (podobně jako proces v Sev. Irsku, na Kypru apod.) a nikoliv zájmy jedné strany obejít pod fanglí mezinárodního společenství. Jde také o region s nefunkčním systémem vlády, jejíž jediné "výsledky" lze vysledovat pouze ve všudypřítomné korupci a organizovaném zločinu. A s těmito představiteli chce Evropa jednat?

Ani tím, co učinil Miloševič v 90. letech nezakládá oprávněnost tento region Srbům odejmout. Prohlašuji, že jednostranná vina Srbska za válku v Jugosláviije dobře živeným mýtem. Ať už šlo o zcela samovolný proces, co se týká rozpadu Jugoslávie, nebo mu jisté kruhy napomohly, každopádně se silná Jugoslávie nehodila do plánů získat vlivy a zakázky od nyní vyparcelovaných státečků. Myšlenka, že za genocidou a zvěrstvy multietnické společnosti stojí hlavně Srbové a proti nim že bylo třeba bránit ubohé jiné národy, je rovněž absurdní a falešná. Srbové mají v konfliku nepopiratelnou vinu a Miloševič byl zločincem, avšak objektivně musíme říci, že Muslimové ani Chorvati se nechovali lépe. Navíc v chaosu války měly oficiální úřady a vojska jen okrajovou roli ve srovnání s běsnícími "civilisty" té či oné národnosti.