Moře, slunce a ,,habibáci“ aneb příběhy českých turistek, které naletěly arabským plážovým svůdníkům
autor: Fefin Lišák, 16. júna 2011 o 22:11
https://www.facebook.com/notes/fefin-lišák/moře-slunce-a-habibáci-aneb-příběhy-českých-turistek-které-naletěly-arabským-plá/225443670816707
Mezigenerační lásečenky a jejich eskapády (paní 60+ a mladíkovi okolo 20), plné diáře animátorů. Prachy. Vízum. A hlavně neotřelé fráze ,,Áj laf jů. Jů hef very najs ájs. Máj habibi."
(převzato z magazínu MF Dnes z 16. června 2001, autor jan.malinda@mfdnes.cz) Říká se jim habibačky. Na dovolené podlehly čokoládovým frajerům, kteří jim špitali do oušek ,,habibu“, arabsky ,,miláčku“, a v zamilovanosti jim pak z domova posílaly drahé dárky a peníze. Než prozřely, že jejich ,,habibi“ oblbuje pět dalších žen současně.
Tu scénu jsem viděl před pár týdny v egyptské Hurghadě. K sotva třicetileté Slovence opalující se na lehátku u hotelového bazénu si vtíravě přisedl animátor, jeden z těch pošuků vydělávajích na své hyperaktivní poruše, případně na přesvědčení, že na dovolené nesmíte přečíst ani stránku detektivky.
Angličtinou a kupodivu i pár slovenskými výrazy jí pochválil vlasy. Pak pleť. Čekal jsem, kdy ho odmítne, ale zapředla s ním hovor. Začal jí roztírat po obličeji jakési zelené bahno, snad pleťovou masku. I to si nechala líbit. Začal ji hladit po ramenou a oslovovat ,,my habibi“, můj miláčku, a zeptal se, je-li tu sama. Kývla. Ochotně se nabídl s večerní procházkou po městě. Holka jen tála.
Kolikslečen a dam se takhle nechá ulovit a jak podobná setkání u moče končí? Přemítal jsem a po návratu do Prahy se pustil do pátrání. Startovní metou pro mě byl cestovatelský web orbion.cz, kde si stovky turistek předávají zkušenosti s ,,habibáky“ a zjišťují, jestli je ten jejich nepodvádí. Oslovoval jsem je, pod zaručením anonymity jsem se s některými spojil a postupně se propracoval až k tak šíleným osudům, jako je případ úspěšné podnikatelky, která naposílala svému ,,ctiteli“ bezmála dva milióny korun
Ale zpět na začátek. Jak to, že těm sladkým žvástům vůbec někdo podlehne, dámy? Začal jsem se ptát.
,,Představte si, že doma nemáte šanci najít si přítele a přijedete do Egypta, kde vám u hotelu po výstupu z autobusu řekne nosič zavazadel: ,,I love you“. Pak se na vás usměje recepční a podá vám klíč se slovy: ,,Pro tak krásnou dámu tu mám ten nejlepší pokoj a určitě si zapamatuji číslo.“ A poslední slova spojí s mrknutím oka. A co teprve když přijdete na pláž a uvidíte nakrucujícího se animátora s vypracovaným tělem, který vás po jednom akvaaerobiku požádá o ruku,“ vypráví mi jedna z nich.
Dost naivní přístup, chce se vám namítnout, jenže podobně odpovídají všechny.
,,Jdete po ulici a nestíháte pobírat ty pohledy mužů a jen slyšíte: wau Shakira!, wau Nefertiti!, beautiful!, český-hezký! Můžete vypadat jakkoli a budete pro ně pořád bohyní. Máte pocit, že Čech bude takhle vyvádět kvůli obyčejné ženě s pár kily navíc?
Další argument: ,,Afričané o sebe dbají, jsou vždy čistí, vyvonění a vypadají i vkusně oblečení...“
Pochybnosti mě doteď neopustily, ale pokusil jsem se ty holky alespoň pochopit. Můžu je soudit, když mě vášnivě uháněl leda sčítací komisař nebo telefonní operátor? (...)
,,Znám mnoho příběhů žen, matek od rodin, naivních teenagerek i žen na úrovni, které podlehly. Nezáleží, kdo jste, oni oblbnou každou,“ tvrdí Češka s arabským jménem Nour. Její tón není zahořklý, žije ve šťastném vztahu s Maročanem, nicméně zná řadu vztahů, které dopadly zle. A tak radí odstup. Ví proč.
Temperamentní hoši od hotelových bazénů a barů z třetích zemí zřídkakdy myslí své city vážně, spíš míří k materiálním cílům: touží po vízech do Evropy, po dárcích a eurech a obvykle také sexu. Typickými oběťmi jsou nezadané, mladé a dobře situované ženy, ale nepohrdnou ani zadanými staršími dámami, kterým zájem mladíků lichotí. Vězte,že šedesátnice pohupující se v moři v objetí snědých dvacátníků nejsou rarita.
Turistky se za svou láskou vracejí i víckrát za sezonu a v mezidobích svého chlapce ,,sponzorují“. Systém mi popisuje Petra, která dělala delegátku v tuniské Džerbě:
,,Zkušený kluk mívá současně tři vztahy, někdy i víc. V květnu přijede první dívka, ta po dvou týdnech odjede, a on má pár dní na to, aby se připravil na další a popřípadě zkusil sbalit jinou. V červnu přijede, hned po ní třetí. Vzápětí se vrací první dívka. Každá z nich denně píše, že miluje jen ji a že se mu stýská, ale přitom vedle něj leží někdo jiný.“
Když zamilovaná turistka odcestuje domů, ,,přítel“ s ní udržuje kontakt a zahrnuje ji esemeskami I MISS YOU a I NEED YOU. Komunikují přes Facebook či Skype. Po čase se ,,přítel“ zpravidla obrátí na oběť s prosbou o pomoc pod různými záminkami. Žádá o desítky až stovky eur, mobilní telefon, notebook...
,,I mému bývalému příteli chodila renta. Do hotelu, kam jezdila hlavně francouzský klientela, mu výplata chodila z Francie. Někdy to jsou přímo peníze. Někdy stačí parfém. Někdy chtějí značkové oblečení. Jindy zaplatit apartmán nebo útratu na diskotéce,“ vysvětluje Petra.
Nejzdatnější svůdníci si dokážou opatřit i kapitál na rozjezd vlastních restaurací, obchodů či penzionů. Důkazem je příběh úspěšné podnikatelky z Moravy, která se zamilovala do barmana v egyptském Dahabu a vzala si ho, byť byl o dvanáct let mladší. Postupně mu poskytla 1,2 milionu korun a nadto další půlmilion na zálohu nákupu bytu v Káhiře. Vzápětí zmizel, samozřejmě i s penězi. Pak zjistila, že byl v Egyptě ženatý a jeho známý z ministerstva mu vystavil falešné doklady. Při legalizaci sňatku české úřady podvod neodhalily.
Drobné parazitování založené na citovém vydírání má specifický termín – bezness. Pochází z anglického slova ,,business“, tedy obchod, a původně zahrnoval obecnou snahu domorodců podvodně vydělávat na turistech. Evropanky se s beznessem nejčastěji setkávají v Tunisku a Egyptě, kde se něco takového stává přímo fenoménem mladíků zaměstnaných v turistickém ruchu. V menší míře pak v Turecku a Maroku.
Habubáci ho stále rozvíjejí, pochytávají mezi sebou nové ,,zamilované“ fráze v rodných jazycích turistek, nezřídka si vyměňují osvědčené triky, jak vytáhnout z oběti co nejvíc. A trumfují se, kdo si byl v kanceláři Western Union pro vyšší částku.
Bezness ve smyslu lovení žen se fenoménem stal až v posledních letech. Důvodem je patrně příliv východoevropské klientely kategorie střední třídy, která dřív trávila dovolené v Itálii a Řecku a která si tuniské a egyptské domorodce připustila k tělu víc než otrkaní západní turisté.
Ovšem pozor, bezness má patrnou i náboženskou příčinu. Rozvíjí se zejména v muslimských zemí, kde muž smí mít sex až po svatbě. Tu si může dovolit, až když ekonomicky zajistí svou snoubenku. A protože jsou tamní příjmy bídné, pro armády mladých mužů nabitých testosteronem na pobřežích Egyptu a Tunisu jsou evropské ateistky ideálním řešením – dostanou se k odpíranému předmanželskému sexu a hlavně mohou přijít k majetku, aby se pak mohli oženit se svými muslimkami.
,,Nestala jsem se palubním lístkem do Evropy a jsem šťastná,“ říká mi Nour, která má štěstí, že se provdala za Maročana, aniž jí po sňatku opustil, a dokázali spolu najít kompromis mezi oběma kulturami.
,,Habibáci tlačí do svatby a tvrdí, že je to třeba pro jejich náboženství, aby sňatek byla halal (legální). Když se oddají v mešitě, sňatek halal je, jenže tenhle dokument habibákovi nestačí k podání žádosti o vízum,“ vysvětluje.
Zamilovaná Češka to nemá lehké – nejdřív musí oddací list legalizovat na matrice v Brně, aby cizinec mohl žádat ve své zemi na ambasádě o krátkodobé vízum a teprve pak směl do Evropy odletět. Tam musí požádat o přechodný pobyt, což stojí peníze a čas strávený na úřadech, nicméně pokud vytrvá, za několik měsíců může získat trvalý pobyt – a to v celé Evropské unii.
,,A to je důvod, proč tolik prahnou po sňatku. Mnohokrát se mému příteli stalo, že před modlitebnou v Praze vyslechl rozhovory Tunisanů, kteří si povídali o tom, že jakmile dostanou přechodný pobyt, zmizí do Francie. To ale nachytané dámy nevědí,“ říká Nour.
(...)
Samostatnou kapitolou jsou Evropanky, které se vydají za svými láskami do Afriky, a přitom nevědí, kde partner bydlí. Někdy s sebou berou i své malé děti. Až na pár výjimek to ale nekončí dobře.
Abych nebyl příkrý, narazil jsem i na příběhy vztahů, které vydržely: ,,Jsem ta, která má manžela Tunisana a malé dítě. Upřímně? Nemůžu si stěžovat a jsem šťastná. manžel si díky bohu po půlroce našel práci a baví ho to tam, ale je to tady pro něj strašně těžké. Chybějí mu kávičky, na které byl zvyklý. A hlavně ta volnost,“ vysvětluje Kebily. I ona střízlivě konstatuje: ,,Podle mého ze sta procent kluků tam to s vámi myslí vážně nanejvýš tři procenta. Je to tragicky málo.“.