Na výklad o nejstarších talmudických mistrech Hilelovi a Šamajovi úzce navazuje život a učení jejich nejen žáka, ale přímého ideového následovníka Jochanana ben Zakaje. Jak svědčí tradice, byl osobně podoben spíše umírněnému, přívětivému a prostému rabimu Hilelovi, od Šamaje si však osvojil jeho neutuchající lásku k Zákonu, lásku k Tóře. Ač mu Talmud přisuzuje mystických 120 let věku, jak bylo ve starověku u významných osob a to zdaleka nejen v Izraeli charakteristické, není to příliš pravděpodobné. S jistotou je zaznamenáno, že zemřel 12 let po zničení Jeruzaléma a Chrámu Římany. První třetinu života prožil tento židovský vzdělanec zcela světsky a neduchovně jako obchodník, druhou třetinu věnoval studiu a v závěru života se stal učitelem a duchovním vůdcem uměřené strany (uměřené zejména ve vztahu k židovského povstání proti Římu) tehdejších Izraelitů. Nejlépe jeho osobu charakterizují slova přednesená shromážděným truchlícím žákům kolem mistrova smrtelného lože : „Nevím která cesta se přede mnou otevře až předstoupím před krále králů! Kéž by jste se báli Věčného, tak jako se bojíte lidí !“ Muž, považovaný svými současníky za světce se obával jedině rozsudku božího a cítil se hříšníkem. Díky dramatickým okolnostem posledních dvou desetiletí života se jeho učení pokory stalo útočištěm a jistotou v neklidných a zlých dobách, provázejících židovskou vzpouru proti římskému světovému impériu. Přinášel svému lidu útěchu, ukazoval cestu z temného lesa beznaděje a zoufalství.

Neznáme jméno jeho manželky, víme že jeho synem byl Jehuda. Když syn onemocněl, a později zemřel, žáci se sešli aby mistra utěšili a připomínali jeden po druhém obdobnou ztrátu (synů či dcer) Adamovu, Jobovu, Áronovu, či Davidovu. „Proč k mé boleti přidáváte ještě bolest Adamovu, Jobovu, Áronovu či Davidovu?“ Žádnou tragédii, ztrátu ani bolest nelze utěšit bolestí jinou. Projevit účast a skromný takt je milé bohu i lidem. Proslulé byly jeho přednášky pod širým nebem jak při procházkách vinicemi v Javně (středisko židovské vzdělanosti po zničení Jeruzaléma) nebo před pádem Jeruzaléma na zastíněné straně plošiny u Chrámu. Přednášky bývaly velice dlouhé a nikdo z žáků poctěných mistrovou přízní se jej neopovážil - ani nehodlal opovážit – rušit upozorněním na pokročilou noční hodinu. Témata přednášek bývala rozličná, zabývala se nejčastěji různými aspekty Víry a Zákona. „Proč je Tóra milosrdnější ke zloději, který krade ve dne, nežli k tomu, kdo se plíží pod rouškou noci? Neboť kdo krade v noci se bojí více lidí nežli Boha“ Často se na ulicích zastavoval k rozhovoru s prostými lidmi, včetně cizinců či konvertitů a žáci si pak často mistrovi stěžovali že zahrnuje cizí lidi stejnou přízní jako své vlastní žáky. Rabi je nekáral, ale chválil podobenstvími jako např. „I kdyby všechna nebesa byla pergamenem, všechny stromy brky a všechna moře inkoustem, nemohl bych zapsat vše, co jsem se naučil od svých mistrů. Jestliže pečuješ o mladou rostlinu a slyšíš že lidé volají „sestoupil Mesiáš“, dokonči svojí práci a pečuj o rostlinu. Mesiáše spatříš až potom.“ Žáky miloval a rád při každé příležitosti chválil : „Pochválen buď Abraháme, neboť tvoji potomci jsou tak moudří a učení“! Nebyla to až taková nadsázka, mnoho z jeho žáků se stalo proslulými mistry Talmudu, již v úvodu zmíněnými tanaim. Ti svého učitele později nazývali „raban“, tj. mistr mistrů, což byl jinak titul předsedy Sanhedrimu. Jeho učení je prodchnuto úctou nejen k Tóře a k Zákonu ale odvozeně též úctou dětí k rodičům, žákům k učiteli, mladšího ke staršímu. S úctou je třeba přistupovat i k neznámému, i k cizinci, i k otroku. „Otrokem je ten, kdo nosí duši otroka.“

„Jaká ctnost je nejvzácnější?“ - ptá se jindy rabi Jochanan žáků. „Umění se dívat“, soudí Eleazar. „Být věrný přítelem“ praví Jehošua. „Být dobrým sousedem“ řekne Jose. Podle Šimona zase umění číst budoucnost. Elieser nakonec navrhne „Mít dobré srdce“ a Jochanan jej pochválí se slovy že tato odpověď je nejlepší, neboť zahrnuje vše dříve vyřčené. Pověstná byla i mistrova skromnost a pokora. Když později do Javny přišel Jochananovou přímluvou u Vespasiána zachráněný rabi Gamliel, ben Zakaj na čas město opustil aby Gamliela neuváděl do rozpaků a umožnil mu získat si vlastní žáky. Ještě jako člen Sanhedrimu v Jeruzalémě se za všech okolností snažil bránit vynášení rozsudků smrti. Válka pro něj byla svatokrádeží, nenávist rouháním Byla to doba, kdy nebylo moudré volat ani po míru, ani po rozumu. Nebyla jednotící síla svářícího se židovského národa. Máme nejen z Talmudu řadu svědectví z úpadku mravů, o nárůstu zločinnosti, o prodejnosti úřadů a hodností (i v úřadu velekněze Chrámu se bohatí zájemci střídali rychleji než roční období), o fanatickém sektářství kde smutné proslulosti nabyli zéloti. Ti hněv davu, či spíše sprosté lůzy obraceli v touze kořistit nejen proti zkorumpovaným úředníkům a hodnostářům, zlodějským spekulantům a podvodným trhovcům, ale proti komukoliv, kdo se jim znelíbil či kdo k sobě přilákal pozornost jako vhodná oběť. Josephus Flavius, známý pro-římský židovský historik svědčí o zélotech jako o profesionálních, zákeřných vrazích - „sikrikim“ - dýkaři: „ Nestačilo jim rabovat město a přepadat kupce, tito hanebníci se uchylovali k převlékání se do ženských šatů, voněli se a líčili jako ženy…. Přibližovali se k vytipované oběti kroky kurtizány a náhle tasili dýku.“ Hérodův následník, král Agrippa byl uvítán kamením když se pokoušel uklidnit pobouřený dav v Jeruzalémě. Marně volal po rozumu a po vnitřní jednotě, bez níž se nelze ubránit žádnému vnějšímu nepříteli, natož nepříteli tak silnému a odhodlanému jako byl Řím. Talmudické texty, vztahující se k těmto událostem nejsou lichotivé ani k římským loutkám ,jako byl král Agrippa (již jen samotné římské jméno krále předem deklasovalo do role kolaboranta a milostný vztah císaře Tita k Agrippově sestře Bereniké královským sourozencům vysloužil další řadu velmi nelichotivých přídomků) ani k romanizovaným vzdělancům, jako zmíněný Josephus Flavius. Tím méně však mají pochopení k fanatickým sektářům a zločincům, jako typicky, nikoliv však výhradně k zélotům. Ostře kritizují obecnou bezbožnost a amorálnost, kdy se samozvaní vlastenci jsou schopni k pokoření, nejlépe k vyvraždění svých názorových protivníků či osobních nepřátel ochotni spojit s včerejšími nepřáteli a klidně i s Římany „Zrádci budou zrazeni“ je nejen morálním odsouzením, ale věcným popisem události. V této situaci, kdy v přeplněném městě, plném násilí rychle došlo také k zoufalému nedostatku potravin, se rabi Jochanan obrací na lid s výtkami na jejich zkaženost, nízkost, podlost, pomstychtivost, odsuzuje další radikalizování sporů, které se odnepaměti řešily smírnou cestou, nad vršením křivd vyvolávajících všeobecnou nenávist, kdy jsou nakonec všichni vinni zločinnými skutky a možnost nápravy se všem stále více vzdaluje. Volá také po dohodě s Římem v duchu svého učení. Lid se musí smířit sám se sebou, vrátit se ke svým kořenům, přijmout ale také nevyhnutelné a podřídit se Římu. Kát se ze svých hříchů, učit se míru, laskavosti, soucitu a odpuštění. Pak opět Izrael povstane…. Není však vyslyšen. I na jeho hlavu dopadá kamení a je jen otázkou času než i on padne nožem vraha z některé z mocenských frakcí.

Věrní žáci tedy vymyslí plán, jak město, hlídané ani ne tak Římany před hradbami, jako zevnitř žárlivě se střežícími stoupenci různých frakcí a sekt, s ohroženým mistrem opustit a je rozšířena zpráva o Jochananově těžké nemoci a záhy i o jeho úmrtí. Po dramatickém okamžiku v městské bráně, kdy zbožní žáci nesoucí rakev s „mrtvým“ tělem zabrání strážím probodat rakev meči jako před svatokrádeží, je mistr požádá ať jej dovedou před římského velitele (pozdějšího císaře) Vespasiána. Tam Jochanan urozeného Římana požádal podle tradice o tři věci : o bezpečné útočiště v Javně, o zachování rodu Gamlielova – potomků krále Davida, a o lékaře pro umírajícího rabiho Zadoka. (Zadok se podle tradice 40 dní tvrdě postil, aby odvrátil Jeruzalem od zkázy). Ve všem mu bylo díky jeho přesvědčivému vystoupení hlasatele míru, soucitu a odpuštění vyhověno. Javna byla jen jedna bezvýznamná vesnička a Vespasián již dříve vyhlásil že Židé, kteří odloží zbraň (v případě rabi Jochanana jí ani nikdy nepozvednou) a přijmou moc Říma, mohou počítat s velkorysostí vítězů. Pozdější talmudičtí mistři (Josef, Akiva) ostře kritizovali Jochanana, že nežádal po Vespasiánovi více. Daleko více - proč nezachránil Jeruzalém. Jedno svědectví praví, že Jochanan za Jeruzalém Vespasiána prosil, ale byl odmítnut. Druhá a přiznejme pravděpodobnější verse nám říká že že Jeruzalém neměl být podle Jochanana za své obrovské hříchy zničen Římany, ale nevyhnutelným božím trestem. Talmud cituje řadu hrozivých zjevení a úkazů, podle kterých Jahve odvrátil tvář od hříšného Jeruzaléma a jeho bezbožných obyvatel, které tedy nevyhnutelně čeká stejný, nebo i horší osud jako po dobytí města Babyloňany před 7 stoletími. Proto k žádné takové intervenci Jochanana k Vespasianovi nejspíše ani nedošlo. „Kde budou odpuštěny hříchy Izraele, když Chrám je v troskách?“ lká později rabi Jehošua. “Máme jiný prostředek k odpuštění hříchů Izraele“ praví rabi Jochanan. „Je jím soucit a milosrdenství.“ Pád Jeruzaléma, kdy se zdálo vše ztraceno byl katastrofou (nikoliv koncem Izraele a Jahveho vyvoleného lidu jak mnozí jiní kázali) i pro ctihodného rabiho a káže uprchlíkům a vyhnancům z hořícího města „Nesloužili jste bohu s láskou, nyní budete sloužit nepříteli s nenávistí!“.

Ani Jochananovi kritici nikdy nepovažovali jeho odchod z Jeruzaléma za útěk či dezerci. Je jisté, že bez něj by nikdy nevzniklo náhradní centrum židovské vzdělanosti v Javně. Vzniklo by jinde? Těžko soudit, zda by jiné místo, neprohlášené Vespasiánem za chráněné uniklo krutému osudu v atmosféře vybičované, nesmiřitelné nenávisti a ukrutnosti, která byla po zničení Jeruzaléma rozpoutána po celém Izraeli krví opojenými a hlavně kořisti chtivými římskými setníky a centuriony. Konečnému útoku na Jeruzalém již nevelel Vespasián, ale Titus, rovněž budoucí císař. Jeho zášť neznala mezí a Římané nečinili samozřejmě žádných rozdílů mezi jednotlivými mocenskými frakcemi, klany či sektami Židů v dobíjeném Jeruzalémě. Udatnost a překvapivá jednota, kterou různé skupiny povstalců nakonec projevily při obraně každého domu a každé ulice v Jeruzalémě přišla příliš pozdě a jen roznítila zlobu dobyvatelů. Celé město bylo vypáleno a pobořeno, všichni jeho obyvatelé byli vybiti a jen někteří z nich byli odvlečeni v okovech do Říma do triumfálního Titova průvodu, aby zde později skonali v cirku. Josephus Flavius vypráví o více jak milionu zabitých (nikoliv výhradně v Jeruzalémě) a o 97 000 Židů odvlečených do otroctví. Těžko soudit zda to byla většina či menšina židovského obyvatelstva v budoucí Palestině, zkáza to však byla děsivá a ochromující. Jistě nebyly ojedinělé takové hlasy z řad přeživších jako od kazatele Barucha :“ Rolníci, přestaňte pracovat, země přestaň rodit, vinice, přestaň poskytovat své hrozny. Nebe, nepřinášej úsvit, slunce, uhas své světlo. A ty luno, učiň stejně. Ženy, odložte šperky a přestaňte rodit syny, kteří pak bídně prožijí život v slzách otroctví a ponížení“. Opět je zde zřejmá paralela s pocity židovského národa po holokaustu o 19 století později.

Boží trest přišel ve velice hrůzné formě a rabi Jochanan v Javně nepociťoval uspokojení ani zadostiučinění, ale hluboký žal a smutek. „Chrám je v troskách,nikoliv jeho obraz v našich srdcích“. „V Javně nenahrazujeme Jeruzalém,ale chráníme jej před zapomněním“, hlásal pomalu se rozrůstajícím řadám uprchlíků z celé země. Dá se říci, že v Javně se péčí rabiho Jochanana (a dalších učitelů) zrodila prvotní myšlenka Talmudu, tak jak jsme o ní hovořili již dříve. V Javně se také poprvé hovořilo o vyhnancích, o exodu, o diaspoře. Nikoliv (ještě) z Izraele, ale z Jeruzaléma. Nebylo podstatné, že skutečná podoba diaspory se pro většinu Židů naplnila až v pozdějších stoletích. Mezi troskami a v troskách, mezi mrtvými a umírajícími se beznaděj zdála být jedinou životní náplní přeživších. Díky takovým, jako byl Jochanan ben Zakaj se ale beznaděj nestala převládajícím smyslem života Židů ve změněném světě.

„Připravte křeslo pro krále Chizkijáše, jenž přichází“ zněla dle legendy poslední Jochananova slova. Chizkijáš si měl dle midraše (výklady a komentáře starozákonních příběhů a událostí) u boha vyprosit zničení nepřátel ohrožujících samu existenci Izraele, se kterými nedokáže sám bojovat a které neumí sám porazit. Slova rezignace a smíření nebo slova Naděje? Naděje a víra v nejen boží, ale i lidskou spravedlnost a milost je odkaz, který (nejen) Židům odkázal rabi Jochanan. Jeho odchod Talmud komentuje slovy „Odnesl si s sebou zář moudrosti“.