Současníkem, možná vrstevníkem rabiho Jochanana ben Zakaje byl rabi Chanina ben Dosa. Nešlo o protiklad tohoto proroka skromnosti, naděje a usmíření, jako spíše o jiný příklad obrazného naplnění židovského, potažmo lidského údělu v dobách truchlivých a nešťastných. O příklad doslova a do písmene muže z lidu, člověka tak chudého, který nemohl Bohu přinést ani tu nejnuznější obětinu, když se jako tisíce jiných zbožných poutníků poprvé vydal do Jeruzaléma a do Chrámu. Tak jako tradice nezachovala původ, či rodiště rabiho Chaniny, nezachovala nám ani místo a čas jeho úmrtí. Dá se tedy říci že do Talmudu nevstoupil ani jej neopustil, ale přebýval v něm.

Jde o první výrazný případ mistra Talmudu, který nejenže vzešel ze skrovných poměrů, ale na rozdíl od svých předchůdců se nemohl honosit ani starobylým rodokmenem od významných postav židovských dějin a židovské víry. Jde také o poměrně v Talmudu nezvyklý příklad muže obdařeného zvláštní a trvalou boží přízní, jehož život byl díky hluboké zbožnosti a příkladné skromnosti a pokory naplněn řadou nadpřirozených zásahů a kterému byla přisuzována veliká zázračná moc. Zničení Jeruzaléma a chrámu byla pro židovský národ daleko větší pohromou v nehmotném, než ve fyzickém slova smyslu, šlo o zdánlivé vykořenění a neodvratný zánik celého národa. Zbožní a učení součastníci této pohromy, k nimž na čelním místě musíme zařadit vedle rabiho Jochanana též rabiho Chaninu dali svými životy a skutky lidu naději a vůli ke kontinuálnímu pokračování ztracené velikosti a slávy Izraele a podnítili nový zdroj pramenů a síly národa, uchovávání paměti, které o dvě až tři století později vyústilo z řady jednotlivých písemných a ústních svědectví v samotný Talmud, o „lék proti zapomění“, tak jak jej známe dnes.

Když se Chanina vydal do Jeruzaléma, rozhodl se bohu přinést alespoň velký balvan u cesty, kde bude před chrámem sloužit dalším poutníkům k odpočinku. Kámen byl však příliš velký a těžký. Rabi tedy požádal první skupinu 5 poutníků a pomoc. Muži však chtěli plat za práci a Chaninovi nepomohli. Druhá skupina 5 poutníků Chaninu vyzvala, ať s nimi přiloží ruku k dílu – a sotvaže za kámen zabral, v té chvíli se ocitl sám s kamenem na nádvoří Chrámu.. Záhadní pomocníci zmizeli. Dlouho se tento příběh tradoval a přežil ve stejné podobě do dnešních dnů. Sebevroucněji se modlit k bohu o pomoc nestačí, je třeba nejen mluvit, postit se , kát, je třeba především sám se přičinit. Přičiň se a bůh ti pomůže. Kromě několika zmínek v Talmudu a v Midraši, ze kterých vyplývá že byl přítelem, možná i občasným žákem Jochananovým není známo kde Chanina v Jeruzalémě pobýval, kdy podnikal své cesty po Judsku a Galileji, která místa často navštěvoval či s kým se tam stýkal. Neměl řádnou školu jako ostatní mistři, neměl ani žáky v tradičním slova smyslu a dnešní terminologií bychom ho nejspíše označili jako toulavého kazatele či poustevníka. Nikoliv v rodinném smyslu slova, značné proslulosti nabyla jeho zbožná, laskavá a podnikavá manželka ke které chodili pro radu v nejrůznějších osobních i náboženských záležitostech prostí lidé z celého Jeruzaléma. Její jméno neznáme, stejně jako Chaninova syna a dcery, jejichž existence je pouze zmíněna. Jejich rodinný vztah k lidem nejlépe charakterizuje tento příběh o kozách : neznámý cizinec odjížděl na dalekou cestu a svěřil Chaninovi párek slepic. „Dobře se o ně starej a nejez jejich vejce„ ,kladl Chanina ženě na srdce, „nejsou naším majetkem“. Po čase se z vajec vylíhla kuřata, pak další a další, až bylo slepic příliš mnoho a tak se žena rozhodla slepice prodat a koupila párek koz. Dříve než byl stejným způsobem jistě skrovný Chaninův dvorek zaplněný kozami, cizinec se konečně vrátil z cest a přišel si pro svůj párek slepic. Chaninova žena mu vnutila stádo koz a odmítla jakoukoli odměnu. Kde byla ona údajná židovská vrozená chamtivost? Hodně podobný, přímo návazný je příběh o zlaté noze. Manželka, při všech jejích ctnostech si jednoho dne postěžovala na jejich hroznou chudobu. „Proč musíme trpět nouzí, musí to takto být věčně?“ Rabi odpověděl že spravedliví jsou na zemi chudí, aby v ráji byli odměněni bohatstvím. Žena však manžela vybídla, proč tedy boha nepožádá alespoň o zálohu. Rabi Chanina se podvolil a boží ruka jim v noci snesla na dvorek nohu od stolu z ryzího zlata. Žena byla spokojená až do příští noci, kdy byl rabimu seslán sen o nebeském paláci v ráji, kde nespočet spravedlivých sedí u zlatých stolů ve věčné hojnosti, jen sebe uviděl až docela vzadu u stolu, z nějž vše padá,neboť má jen tři nohy…..Žena se zastyděla a shodli se společně že zálohu je třeba bohu vrátit. A tak se také stejným nadpřirozeným zásahem stalo.

Nejde v Chaninově případě výhradně o Halachu – o Zákon. Ve stejné,nebo spíše větší míře jde o Agadu – o legendu. Legendu jak se dobře a zbožně chovat, jaký mít vztah k lidem a k životu. Zatímco Halacha se při výkladu Zákona často odvolává k některému věhlasnému mistru, u Agady není toto hledisko nijak důležité. Motivy v židovských legendách se často opakují v mírných obměnách a sdělují to či ono mravní a morální poselství. Místy až přehnané se zdá být trvalé zdůrazňování bídy a nouze rabiho Chanina a jeho rodiny. Není to snad nakonec pýcha nebo přímo zpupnost honosit se nedostatkem a považovat se za spravedlivé, kteří budou příkladně odměněni v ráji? Těžko, k pýše musí být osobní přičinění a tyto příběhy nepsal rabi Chanina, ani jeho žena či děti. Psali a vyprávěli je svědkové, pamětníci a účastníci jejich života a jejich činů.

Oproti životu rabiho Jochanana jsou příběhy o rabi Chaninovi prosty přímého vztahu k dramatickým a osudným okamžikům židovského národa za protiřímského povstání a následné děsivé zkázy Jeruzaléma, Chrámu, vraždění a zotročování tisíců až statisíců jeho spoluobčanů. Jde o nezájem? Nikoliv. V tomto pohledu je život rabiho Chaniny protipólem života a osudu Jochananova. Jochanan je jako věhlasný učenec a světec, člen Sanhedrimu v kontaktu se samotným Vespasiánem a zachraňuje nejlépe jak to umí silou své přirozené autority, silou svého výmluvného přesvědčování k milosrdenství samotnou existenci židovského národa jako svébytné entity s vlastním jazykem, náboženstvím a kulturou, zachraňuje a později v Javně rozvíjí jeho duchovní kořeny a zajišťuje jeho přetrvání jako celku. Chanina se celý život pohybuje mezi stejnými lidmi v jejichž středu se narodil a vyrostl, mezi těmi nejprostšími a nejchudšími, radí jim v běžných starostech a je účasten problémům každého člověka který žádá o radu. Nikdy nezasedá v Sanhedrimu, nesoudí tam ani jinde soudní pře, nikdy nemá žádný úřad či funkci, nikdy nemluví s Vespasiánem ani nejedná s židovským králem. Je prostý, žije prostě a mezi prostými. Není aktivním účastníkem dějinných událostí, neřídí a nespoluvytváří ani částečně osudy světa, spoluvytváří své vlastní osudy společenství neurozených a chudých, svojí občinu, svoje sousedy hluboko pod pyšnými hradbami Města a Chrámu, mimo paláce velmožů a boháčů. Přestože rovněž není známo kdy a kde si osvojil umění psaní a čtení je uznávaným znalcem Zákona a Tóry. A víc, zdá se být přímo miláčkem boží přízně. I sám zmíněný rabi Gamliel, jako předseda Sanhedrimu jej zřejmě v zoufalství prosí za uzdravení svého syna. A v nuzných uličkách Jeruzaléma dojde k zázraku když Chanina podle tradice praví : „vrať se domů, tvůj syn je zachráněn“. A skutečně tomu tak bylo. Ptali se po řadě podobných zázračných událostí Chaniny zda je snad Božím prorokem – „nikoliv“ , odpovídal rabi, “ale vím, zda se moje motlitba rozvíjí harmonicky a bůh jí naslouchá. Pokud tomu tak není, nebude vyslyšena“. A také : „Žid je blíže lidství (čtěme v dobovém, ne v současném antižidovském kontextu především jako lidskou službu židovskému Bohu) nežli jiní jen pokud je skutečně lidštější nežli ostaní“. Antisemité si samozřejmě tento výrok nejen vyloží, ale patřičně rozvedou po svém, ale to již není vina ani Chaniny, ani Židů obecně.

Nejsou to jen příběhy života a smrti, bohatství či chudoby, úspěchu či proher které se v talmudickém vyprávění dochovaly o rabim Chaninovi, jde i o příběhy anekdotického rázu. Když začalo pršet ve chvíli kdy rabi nesl košík se solí, oslovil Chanina Boha motlitbou proti dešti. „Celá země se raduje z deště, jen tvůj služebník Chanina je smutný, že přijde o svoji sůl“.A hned přestalo pršet. Po návratu domů Chanina opět oslovil Boha. „Tvůj syn je teď šťastný že zachráněna je jeho sůl, ale celá země je smutná z nedostatku vláhy“! A děšť se opět spustil, delší a hustší než bylo obvyklé. V jiné příběhu se dcera Chaninovi svěří že spletla olej s octem a nemůže o šabatu zapálit lampu. Rabi se tedy modlí k Bohu slovy, že kdo má moc nařídit oleji aby hořel, může totéž nařídit i octu. A stalo se. A jindy žena, nemajíce co připravit k svátečnímu jídlu o šabatu roztopí ze studu naprázdno pec. Sousedka, obeznámená s trvalým zoufalým nedostatkem v Chaninově domě se přispěchá podívat a s úžasem nalezne díž plnou těsta a v peci se peče chléb. „Rychle přines lopatu než se chléb spálí“ , vykřikne překvapená sousedka a žena rabiho Chaniny bez mrknutí oka vyjde z komory s lopatkou, pravíc, že pro ni právě odešla. Rabi neváhá vyprosit si boží pomoc jak ve směšných maličkostech, tak v otázkách života a smrti. Pověstnou zlatou nohu z nebeského paláce v ráji však odmítá a kromě zmíněného příběhu o nic podobného již nikdy nežádá. Rabi Chanina má vše co potřebuje k dobrému – a zbožnému – životu, víc si nežádá a nikdy si lidem ani bohu nestěžuje. Nezabředá do složitých a malicherných intelektuálních rozprav, nemá k tomu sklony, prostředí ani společnost, žije v odpovědnosti za bližního, ať je to dcera, žena či neznámý cizinec a pozorností k bližnímu. Znovu si zde připomeňme Hilelovo podobenství a jednodenním novorozeněti důležitějším nad mrtvého krále Davida.

Pro Chaninu je zázrakem vše co nás od narození do smrti obklopuje a provází. Vše tu bylo již dávno před člověkem a vše tu bude také až do skonání světa .Lidé jsou božími děti nikoliv proto že je to psáno, ale protože si ten zázrak uvědomují a chápou a mají tím tedy odpovědnost k sobě a k druhým jak budou žít, jak budou sloužit Bohu a lidem. „Chceš-li být moudrým, musí být tvá bázeň před bohem větší než tvá moudrost“! Ale také „Tvé činy ať mají větší váhu než všechno tvé vědění“! K činům ovšem starobylá talmudická tradice počítá již i samotnou motlitbu, která tak či onak může ovlivnit osudy modlícího nebo lidí k nimž se motlitba vztahuje. Rabi Chanina nebyl nikdy na ničí straně. Nezajímali jej politické třenice, mocenské rozpory, názory sektářské či klanové, byl vždy jen na své straně, na straně obyčejných chudých lidí s jejich obyčejnými lidskými starostmi.

Zkáza Města a Chrámu, následovné apokalyptické řádění Římanů po celém Izraeli (Judsku a Izraeli) nemá v příbězích rabiho Chaniny, žádný komentář, ani žádný přímý obraz. Podiv a znepokojený nesouhlas židovských současníků i jejich pozdějších potomků nad mlčením nebo přinejmenším neúčastí proslulého rabiho Chaniny nad těmito děsivými a temnými událostmi je pochopitelný. Není však známo místo ani čas jeho úmrtí – a zjevně nebylo známo ani těmto Chaninovým součastníkům. Již ti talmudičtí mistři, kteří žili buď ještě za této katastrofy, nebo v bolestných letech po ní, se přeli zda se věhlasný, ale poněkud u ústraní chudinské čtvrti žijící rabi Chanina vůbec zkázy Jeruzaléma a zničení Chrámu dožil, nebo zda při vraždění v ulicích rovněž podlehl římským legionářům či zda nějakým způsobem unikl a někam uprchl. Stopa se v každém případě ztrácí a o jeho osudu dále již nic není známo. Již víme, že poslední roky v Jeruzalémě před jeho pádem byly ve znamení chaosu a anarchie, vysoké zločinnosti, nevídané korupce a pouličních krvavých nepokojů včetně svatokrádeží a hrdelních zločinů. Byl snad rabi Chanina v nebeském paláci v ráji u svého stolu (s plným počtem nohou) již dlouho před těmito událostmi? Některé texty zejména pozdějších talmudistů nabízejí hypotézu, podle které se Chanina do poslední chvíle snažil v Jeruzalémě zabránit katastrofě skutkem i motlitbou, v duchu svého učení bránil nespravedlnosti, násilnostem a výtržnostem znesvářených frakcí, sekt a klanů, a jako jednak naprostý chuďas, kterého nebylo oč oloupit, jednak jako věhlasný divutvorný světec zůstal nezraněn na těla i na duchu. Když nakonec díky svým motlitbám, prosbám o radu a pomoc boží zjistil, že bezbožný Jeruzalém je neodvratně odsouzen a nemůže uniknout naprosté zkáze dopadlo na něj zoufalství ve kterém se ale rozhodl sdílet osud svého města a svých bližních. Víme již, že bylo takřka nemožné Jeruzalém opustit a mnozí jej z různých důvodů ani opustit nechtěli. U rabiho Chaniny tím důvodem byla láska k  lidem. Pokud ani po tomto rozhodnutí nezahynul s rodinou a sousedy rukou římských legionářů, mrtvé a zničené město opustil a v nevylíčitelné bolesti přesahující snesitelnou mez brzy poté dožil jako skutečný poustevník v naprostém ústraní. Všechny tyto možnosti zůstávají otevřené a nejisté. Živý zůstává jeho odkaz obyčejných, každodenních zázraků bytí, které stačí k dobrému a bohabojnému životu, drobných pozorností a šťastných setkání které dokazují, že Vykoupení nosí každý z nás v sobě.