Území Bosny a Hercegoviny (BiH) se v průběhu válečného konfliktu v letech 1992–95 a zejména pak po něm stalo oblastí, kde islámští radikalisté a extremisté na svoji stranu získávali nezanedbatelné množství nových přívrženců. Na bosensko-hercegovinském území se během konfliktu vytvořily příhodné podmínky pro postupnou infiltraci představitelů radikálních odnoží islámu, především pak vahabismu ze zahraničí. Nefungující vláda, vysoká míra korupce, množství pololegálních paramilitárních skupin, absence regulérní bosenské armády a především uvalení embarga na dovoz zbraní a vojenského materiálu na všechny státy bývalé Jugoslávie, donutily vysoké státní i vojenské představitele BiH k polooficiálnímu akceptování pomoci z muslimských států zahrnující ilegální dodávky nejenom zbraní, ale i dobrovolníků, tzv. mudžáhidů. Zprávy o jejich počtu se však různí, ale „je zřejmé, že tito žoldáci znamenali pro bosenskou vládu výraznou pomoc v jejím válečném úsilí“. Podle výzkumné zprávy amerického kongresu (Congressional Research Service Report, CRSR) tvořili tito muslimští dobrovolníci neoficiální styčné týmy pro ustanovení vlivu organizace Al-Kajda na bosenském území, odkud by v budoucnu mohla mnohem operativněji plánovat útoky proti „Západním“ cílům v samotné BiH a blízké Itálii či celé Evropě.

Bývalý bosenský prezident Ilija Izetbegović v souvislosti se vzrůstajícím počtem mudžáhidů v BiH uvedl: „Nikdy jsme je nepozvali. Ani jsme je vlastně nepotřebovali. Měli jsme 200 tisíc mužů připravených k boji. To, co jsme potřebovali, byly zbraně. Ale rozhodně jsme nepotřebovali lidi, o jejichž původu jsme nic nevěděli. Většina z nich přišla s dobrými úmysly, aby nám pomohla z našeho strádání. Slyšeli o muslimech, kteří jsou vražděni, o ženách, které jsou znásilňovány, a tak přišli na pomoc. Skutečně jsme nevěděli, kdo jsou. Nyní to však vypadá, že mezi nimi byly i skupiny zločinců, špionů a extremistů. Jednotky mudžáhidů vytvořily v Bosně během války několik paramilitárních formací. Pravděpodobně nejvýznamnější z nich byla tzv. 7. Zenická Brigáda.

Tito islámští radikálové, často svými projevy spadající mezi extremisty, s sebou však do Bosny neimportovali pouze materiální hodnoty, jakými jsou zbraně. Bosňáci byli v průběhu války také příjemci rozsáhlé „humanitární a charitativní pomoci“ od různých tzv. „humanitárních organizací“, které se na bosenské území snažily implementovat fundamentální formu islámu, nejčastěji zmiňovaný vahabismus, s myšlenkou vytvoření islámského státu a alternací sekulární formy bosenského islámu na formu ultraortodoxní. Islámští radikálové v rámci BiH nevystupovali pouze proti nemuslimskému obyvatelstvu (bosenští Srbové a Chorvaté), ale také proti umírněným představitelům samotného islámu, kteří kupříkladu odmítli konvertovat k jejich výkladu víry.

Nemalé procento ze současných příslušníků vahabismu v Bosně se rekrutovalo z řad 7. Zenické brigády založené v průběhu léta 1992 ve městě Zenica. 7. Zenická brigáda byla tvořena také dobrovolníky ze Saudské Arábie a Afghánistánu a mnoho jich bylo veterány afghánské války. Příslušníci této polovojenské jednotky měli primární úkol bojovat proti bosenskosrbským a později bosenskochorvatským oddílům, ale jejich doprovodnou činností se stalo taktéž šíření radikální islámské víry vahabismu mezi převážně sekulárními bosenskými Muslimy. Podle zpráv mezinárodních pozorovatelů se členové 7. Zenické brigády ve jménu očištění islámu dopouštěli i násilností na civilním obyvatelstvu a ukázali se tak nejen jako fundamentální muslimové, ale především jako vyznavači extremismu, do kterého se promítaly i prvky terorismu.

Ačkoliv Alija Izetbegović oficiálně odmítl podporu islámskému radikalismu a přítomnost mudžáhidů v Bosně odsoudil, objevily se v tisku a následně na internetových stránkách fotografie, na kterých je v přítomnosti 7. Zenické brigády. Otázkou ovšem je, do jaké míry jsou tyto fotografie relevantní a zobrazují skutečné motivy Izetbegovićových setkání s velitelstvím 7. Zenické brigády.

Příslušníci 7. Zenické brigády bývají označováni (a sami se tak podle jejich výpovědí označují) za šiřitele vahabismu. Vahabisté však odmítají jakékoliv zobrazování živých tvorů, tudíž i fotografování. Naproti tomu se bojovníci 7. Zenické brigády často nechávali fotografovat s rituálně useknutými hlavami protivníků  a také při slavnostních nástupech před připravovanými útoky. Na webových stránkách „The Centre for Peace in the Balkans“ můžeme tyto fotografie nalézt a je z nich patrné, že 7. Zenická brigáda nemohla být tvořena pouze vahabisty, ale její majoritní část tvořili sekulární bosenští Muslimové a zahraniční muslimští radikálové, váleční veteráni a dobrovolníci, avšak již bez patřičných vazeb k vahabismu a jeho šíření a praktikování. To ovšem neznamená, že v řadách rozličných paramilitárních skupin vahabisté nepůsobili.

Po podpisu Daytonských mírových smluv v roce 1995, ukončujících bosenský konflikt, bylo rozhodnuto o odchodu všech zahraničních bojovníků z BiH. Většina z nich bosensko-hercegovinské území skutečně opustila, nicméně podle odhadů CRSR několik stovek bývalých příslušníků polovojenských jednotek v Bosně zůstalo a získalo občanství buďto uzavřením manželství s místními ženami, nebo podplacením bosenských úředníků.

Mnoho z nich má v současné době vazby na teroristické organizace či jednotlivé teroristy a podle představitelů evropských výzvědných služeb představuje přibližně 750 zahraničních islámských bojovníků v Bosně velmi efektivní obchodníky se zbraněmi, penězi a dokumenty umožňujícími průchod celým regionem až do západní Evropy

Pravděpodobně prvním státem, který začal upozorňovat na riziko vzrůstajícího vlivu islámského radikalismu v poválečné Bosně, bylo Turecko. Předsedkyně turecké vlády T. Cillerová již v listopadu 1995 vyjádřila obavy z infiltrace islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině díky saudsko-arabské a íránské „humanitární“ pomoci, která se snaží o získání vlivu v této zemi. „Turecko chce zabránit vstupování a působení těchto radikálních vahabistických skupin do Bosny a Hercegoviny“, prohlásila T. Cillerová a dodala, že „zranitelná a citlivá Bosna by se mohla stát úrodnou zemí pro vznik a růst radikálních a extremistických skupin.“

Radoslav Gacinović, expert v oblasti národní bezpečnosti a boje proti mezinárodnímu terorismu, se k problematice islámského radikalismu, respektive vahabismu, v Bosně vyjádřil slovy: „Na území BiH pronikly v průběhu let 1989–2002 desítky tisíc cizinců, především pak z arabských zemí. Oficiální data uvádějí, že přibližně 30 tisíc z nich však Bosnu nikdy neopustilo a nikdo neví, kde jsou. Předpokládá se, že právě mezi těmito lidmi je velké procento vahabistů, kteří nějakým způsobem získali bosenské občanství. Jejich přítomnost v Bosně a Hercegovině posílí vliv islámu v Evropě a oslabí mezinárodní boj proti terorismu.“ Gacinović dodal, že vahabisté společně s mudžáhidy provozovali výcvikové tábory v obci Bocinja.

Vahabismus je mezi islámskými komunitami na území Bosny a Hercegoviny šířen již přibližně 15 let především humanitárními skupinami (nejčastěji ze Saudské Arábie) a také místními obyvateli, kteří se vrátili ze sponzorovaných náboženských studií na univerzitách v muslimských zemích. Nathalie Clayer, renomovaná expertka na toto téma z Francouzského národního výzkumného sdružení (French National Research Council), pro italský internetový magazín Osservatorio sui Balcani v roce 2002 uvedla, že tento dvojitý import radikální islámské víry – charitativními organizacemi a navrátivšími se studenty – je jedním z nejzajímavějších znaků vývoje balkánského islámu v posledních letech a vedl k jeho „hluboké transformaci“. Nejaktivnějšími islámskými radikálními hnutími v BiH jsou Mladí Muslimové a Aktivní Islámská Mládež (Aktivna Islamska Omladina, A.I.O.).

Aktivní Islámská Mládež je čistě bosenská nevládní organizace, jejímž proklamovaným cílem je ustanovení islámského státu v Bosně a Hercegovině založeného na fundamentálním výkladu Koránu. A.I.O. byla založena roku 1995 ve městě Zenica Muslimy, kteří měli vazby na příslušníky 7. Zenické brigády. A.I.O. se hlásí k propagaci náboženské netolerance a otevřeně označuje křesťanství a judaismus za nepřátele islámu. Někteří autoři, například Stephen Schwartz, označují A.I.O. za nejprominentnější vahabistickou organizaci v Bosně. Jiní autoři a odborníci na náboženský radikalismus se ve svých článcích o A.I.O. o vahabismu naopak nezmiňují a označují ji pouze za radikální až extremistické hnutí. Členové tohoto radikálního hnutí se snaží mladé Bosňáky učit striktní a doslovné formě islámu. Za tímto účelem zakládají různá mládežnická centra, organizují letní tábory, provozují internetové kavárny a jiné podobné aktivity, které mají mladé Bosňáky přilákat. A.I.O. má v Bosně několik poboček a její členové jsou aktivní i v západní Evropě a Spojených státech. A.I.O. také vydává týdeník SAFF, který je k dostání jednak v tištěné formě, ale také v on-line podobě. Tento týdeník se vyznačuje silnou antisemitskou a protizápadní rétorikou. Ačkoliv není v Bosně široce dostupný, jedná se o nejdůležitější nástroj šíření myšlenek A.I.O. mezi bosenskou populací.

Mustafa Cerić, vrchní imám islámské komunity v Bosně, který bývá často charakterizován jako propagátor náboženské tolerance a proamerických postojů, se snaží A.I.O. (i přes její radikální přístup k islámu) a další podobně založené organizace integrovat a zastřešit v rámci jednotné bosenské islámské komunity.

Událostí, která spustila debatu o relevanci vlivu A.I.O. na bosenskou mládež a míře radikalismu a fundamentalismu jí proklamované, byla vražda tří etnických Chorvatů mladým muslimským fanatikem 24. prosince 2003. Ten se označil za člena A.I.O., což samotná organizace odmítla s prohlášením, že „možná navštívil některé přednášky“

Mustafa Cerić tuto událost ostře odsoudil a apeloval na radikální členy A.I.O., aby se „vzdali předsudků, falešných knih, učení a svých učitelů, kteří nechtějí porozumět skutečnému životu ve vlastní rodné zemi“.

Ani po této události se Mustafa Cerić od A.I.O. nedistancoval a několikrát odmítl prohlášení muslimských představitelů v Bosně, že A.I.O. by neměla být považována za součást islámské komunity v Bosně, se slovy, že islámská komunita jako celek je mnohem důležitější než on sám, oni sami (muslimští představitelé – pozn. překladatele) či A.I.O. „My všichni jsme islámská komunita,“ uvedl Cerić.

Nicméně v souvislostech s vyšetřováním teroristických útoků na USA 11. září 2001 byla A.I.O. podrobena dohledu a označena za organizaci financovanou saudskou nadací al-Haramain, jež byla později Spojenými státy zařazena na seznam organizací podporujících terorismus.

Hlavní otázkou, kterou bychom si měli na pro následující text položit, je to, zda organizace al-Kajda může bosenské vahabisty, kteří jsou sponzorováni ze Saudské Arábie, využívat ke získání vlivu v této oblasti. Vzhledem k nedávným teroristickým útokům v západní Evropě a i současné přetrvávající teroristické hrozbě pro evropské státy, zejména pak Itálii, je otázka možné přítomnosti buněk al-Kajdy na bosenském území (a v součinnosti s tamější radikální částí islámské komunity) stále aktuální.

Saúdskoarabská pomoc Bosně byla založena v roce 1993 princem Salmanem, guvernérem Rijádské provincie, a byla podporována i králem Fahdem. Odhaduje se, že celkem dosáhla výše téměř 600 milionů amerických dolarů, které byly použity na stavby a opravy mešit, kulturních center, nemocnic a sirotčinců. Kolik z těchto peněz však bylo skutečně použito na zmíněné projekty a kolik bylo použito na financování rozličných radikálních organizací, jakou byla například A.I.O., a jejich aktivit souvisejících se šířením vahabismu, který je právě v Saudské Arábii nejrozšířenější formou islámu, to díky úmyslné netransparentnosti financování zůstává nejasné.

V listu The Guardian se v únoru 2002 objevila zpráva, že mírové jednotky NATO v Bosně (SFOR) objevily v kanceláři jedné z hlavních saúdskoarabských humanitárních agentur dokumenty, které prokazovaly její kontakty na islámské teroristy. Tato agentura byla navíc v přímém spojení se saúdskoarabskou královskou rodinou, která veškerá nařčení z napojení jí sponzorovaných charitativních agentur v BiH na organizaci al-Kajda rezolutně odmítala. Několik týdnů po této bezpečnostně pátrací akci NATO bylo šest mužů ze zmíněné humanitární agentury zatčeno bosenskými bezpečnostními složkami s podezřením na napojení na al-Kajdu a přípravu teroristického útoku na ambasádu USA v Sarajevu. Těchto šest mužů (5 Alžířanů a 1 Jemenec) bylo v lednu 2002 po propuštění na základě nedostatku důkazů vydáno americkým úřadům a následně převezeno do Kandaháru. Odtud byli společně s ostatními podezřelými z napojení na al-Kajdu a přípravy teroristických útoků přepraveni do amerického zajateckého tábora na Guantanámu na Kubě.

Podezření mírových jednotek NATO z přítomnosti buněk al-Kajdy na území Bosny bylo potvrzeno, když výzvědná služba USA zjistila, že jeden ze zatčených mužů, Bensayah Belkacem, v minulosti několikrát telefonoval s mužem jménem Abu Zubayah, operačním šéfem al-Kajdy v Afghánistánu. V domě zatčeného Belkacema ve městě Zenica bylo navíc nalezeno množství nevyplněných a neregistrovaných západních cestovních pasů.

Podle výroční zprávy z roku 2002 bosenská vláda vyšetřovala šest bývalých představitelů bosenské federace podezřelých ze spolupráce s Íránem v souvislostech s provozováním výcvikového tábora pro teroristy v polovině 90. let v obci Pogorelica ležící v blízkosti města Fojnica.

V souladu s Rezolucemi RB OSN č. 1267 a č. 1373 bosenská vláda zmrazila účty několika islámských nevládních organizací včetně Benevolence International Foundation (BIF), Al-Haramain Islamic Foundation a Global Relief Fund, které měly přímé napojení na al-Kajdu. Dokumenty zabavené vedoucím představitelům BIF je dokonce spojovaly přímo s Usámou bin Ládinem.

V průběhu roku 2004 bosenská vláda své plnění závazků vůči USA v boji proti mezinárodnímu terorismu dále zintenzivnila a pokračovala v detenci osob podezřelých z podpory terorismu a ve zmrazování účtů na teroristické organizace napojených agentur. V roce 2004 tak byly zmařeny plánované operace organizace al-Furqan (známé také jako Sirat Istikament), al-Masjed al-Aqsa Charity Foundation a Taibah International. Bosenská vláda ve svém prohlášení dále konstatuje, že se nyní soustředí i na islámské extremisty, kteří v zemi setrvali jako důsledek občanské války.

Bosenští Muslimové jsou převážně vyznavači moderního, umírněného islámu a většina z nich zastává proamerické mínění, protože věří, že USA zachránily Bosnu a Hercegovinu před Srby a Chorvaty. Ale i dnes, jedenáct let po Daytonu, se stále nemalý počet bosenských Muslimů uchyluje k radikálním verzím islámu přineseným na území BiH v průběhu válečného konfliktu.

Od konce války se počet islámských radikálů zvýšil, nicméně stále reprezentují mezi Muslimy menšinu, která nedisponuje relevantní mocí. Naproti tomu, nebo možná právě proto, jsou velmi aktivní v těch činnostech, ve kterých by na sebe upozornili.

V průběhu minulých let se většina islámských humanitárních organizací propagujících a šířících vahabismus přemístila z města Zenica do Sarajeva. Právě v dnešním Sarajevu můžeme vidět mnohoznačnost bosenského islámu. Drtivá většina věřících je oblečena v souladu s moderním západním stylem, ale vahabisté jsou lehce poznatelní, díky kalhotám ke kotníkům, dlouhým vousům a na krátko ostříhaným vlasům. Se svým okolím komunikují jen zřídka. Ženy, které konvertovaly k tomuto radikálnímu pojetí islámu, se na ulicích objevují v kompletních čádorech. To je situace, kterou bychom si v předválečném Sarajevu a vlastně i celé Bosně jen těžko dovedli představit.

V roce 2002 Senad Agić, vrchní imám islámské komunity ve Spojených státech, prohlásil, že můžeme s jistotou potvrdit, že vahabistická hnutí v Bosně a Hercegovině mají podporu bosenských salafistů. Agic také uvedl, že jedno procento Muslimů v Bosně je členem vahabistického hnutí a posluchači jejich učení. Agic situaci v Bosně komentoval slovy: „Jestliže nic neučiníme, bude nás vahabismus stát naše životy.“

Naopak profesor Fakulty islámských studií v Sarajevu Ahmed Alibasić odmítá „obavy vzbuzené tiskem“ a trvá na tom, že „vahabismus pro Bosnu nepředstavuje žádný problém“. Připouští, že islámští radikalisté mají skrze humanitární organizace určitý vliv na místní Muslimy, nicméně ujišťuje, že bosenská islámská komunita, vedoucí muslimská náboženská organizace „má situaci plně pod svou kontrolou“.

Balkánský historik a analytik International Crisis Group Mark Wheeler se domnívá, že Bosňáci vidí v současnosti islám více z náboženské stránky, nežli jako pouhé znamení identity. „Lidé, kteří Bosnu navštívili před válkou, kdy mešity sloužily jako muzea a turistické atrakce a ženy v čádorech nebylo možné na ulicích vidět, by dnes byli překvapeni, do jaké míry Muslimové začínají k islámu vzhlížet jako k náboženství než k prosté věci, která dříve určovala jejich kulturně-historickou identitu.“ Mark Wheeler se také domnívá, že islámský fundamentalismus v Bosně sice prokazatelně existuje, ale neznamená pro ní větší nebezpečí než Le Pen pro Francii a argumentuje tím, že „obrovské množství novinářů, kteří se z tohoto po 11. září snaží vytvořit senzační příběh, vyloženě přehání“.

Názor mladé generace Bosňáků by se pravděpodobně dal shrnout do vyjádření mladého bosenského vědce: „Vahabističtí misionáři odmítli tradice uplatňované bosenskými věřícími, jako například oslavu narozenin Proroka, návštěvy a modlitby v hrobkách či udržování čtyřicetidenního smutku pro zemřelé. To je odlišuje od běžných Bosňáků. Ale na druhou stranu je prokazatelné, že kolem sebe dokázali shromáždit několik mladých lidí, kteří byli předtím drogově závislí, s drogami obchodovali nebo nějakým jiným způsobem svým životem plýtvali a neměli cíl života. Je proto těžké pro mladé Bosňáky vidět ve vahabismu nějakou hrozbu.“

Rozpad Jugoslávie a následný občanský konflikt měl na alternaci islámu a počátky islámského radikalismu a extremismu v Bosně a Hercegovině vliv sice nepřímý, nicméně právě díky tomuto konfliktu se radikálním islámským organizacím podařilo v BiH ustanovit poměrně silné zázemí. To bylo způsobeno souhrou několika důležitých faktorů. Jednak politickými faktory, kdy v Bosně neexistovala vůle k razantnějšímu postupu vůči infiltrujícím se islámským extremistům, ale také faktory socioekonomickými, kdy v konfliktem postižené zemi chyběly produkty základní lidské potřeby, lidé byly nastalou situací frustrováni a humanitární organizace z evropských států nebyly často v doručování pomoci efektivní. Z těchto důvodů bylo pro rozličné islámské „charitativní“ a „humanitární“ organizace snadné se v Bosně uchytit a skrze tyto kanály společně s humanitární pomocí či financemi na rekonstrukce mešit šířit i fundamentalistické myšlenky vahabismu.

Po 11. září 2001 se bosenská vláda zavázala podporovat boj proti mezinárodnímu terorismu a v rámci naplňování tohoto závazku zmrazila bankovní účty nejvýznamnějších islámských organizací operujících na bosenském území podezřelých z napojení na teroristickou síť al-Kajda a některé z nich dokonce zrušila úplně. I dnes je však moc bosenské vlády do značné míry omezená, zejména pak administrativním rozdělením BiH, které vyplynulo společně i s následujícími důvody z proběhnuvšího konfliktu, vysokou mírou nezaměstnanosti či nízkým HDP. Tyto faktory budou situaci islámského radikalismu v Bosně i v budoucnu podstatně ovlivňovat a i přes relativně efektivní zásahy bosenské vlády společně se zahraničními tajnými službami a jednotkami NATO proti islámskému extremismu zůstává pozice vahabistů v Bosně sice marginální, ale poměrně stabilní.