Mohamed sám sebe vydával za posledního a nejdokonalejšího posla Božího. Mezi ním a dvěma hlavními postavami konkurenčních frakcí Abrahamického náboženství Mojžíše a Ježíše, se však vyskytuje jeden celkem velmi zásadní principiální rozdíl. Co se totiž týká prokazování své spřízněnosti s nejvyšším Bytím, kterou jeho předchůdci prokazovali četnými paranormálními jevy, tak Mohamed byl v této věci zcela impotentní, dá li se to tak říci.

Jako poslední a nejvyšší posel Boží by měl svou mocí a spirituálními manifestacemi Mojžíše a Ježíše naprosto zásadním způsobem překonat a zastínit aby svědci jeho zjevné božské inspirace věděli jasně a nade vši pochybnost, že právě on je ten nejvyšší posel Boží.

Mojžíš m.j. zahalil Horu Oréb „hromem bleskem a světlem“, a ještě se sám „rozsvítil“. Ježíš vzkřísil mrtvého, léčil nemocné dotekem a taky se sám zevnitř „rozsvítil“ až padla bázeň na přítomné učedníky. Těmito manifestacemi zřetelně skrze sebe samé odkazující k Božskému zázemí jak Mojžíše tak Ježíše byli jejich následníci nenásilně seznámeni s tím, že původci těchto procesů skutečně zastupují vyšší moc a, že na tom co sdělují asi něco bude. Všechny lidské kultury disponují zkušeností a legendami o konfrontaci svých duchovních vůdců a zástupců s duchovním světem v pozadí toho našeho – každý z nich nějakým zřetelným a očividným způsobem doložil svoje spojení s onou nadčasovou doménou bytí a na základě toho se jejich odkaz stal respektovanou součástí jejich kultur.
Co se týče zářících lidí i tento na první pohled bájný nesmysl byl zaznamenán a lékařsky zdokumentován v roce 1934 u italské astmatičky Anny Monaro, která během svých záchvatů vyzařovala světlo a působila tímto z vědeckého hlediska nepřijatelným jevem mnoho starostí tehdejším vědeckým „inkvizitorům“. Tyto a další okolnosti velmi průkazně dokládají, že na starých legendách o zářících svatých by mohlo přeci jen něco být a stejně tak nastolují i oprávněnost nároku na to aby ten kdo se vydává za Bohem seslaného Proroka opřel své tvrzení o „důkaz který není z tohoto světa“.

Je to pro Islám velmi ostudné, ale je zřejmé, že Mohamed nikdy žádný přijatelný důkaz o svém pověření Bohem nikdy nepředložil. Nikdy se nezmohl na nějaký zázrak či jev, který by potvrdil jeho tvrzení, že je nejvyšším a vrcholným Poslem Božím. Jediný důkaz svého Božího pověření, kterým dokládal svoji totožnost Proroka Nejvyššího byl meč na krku těch, kdo ho odmítli uznat za Proroka pro očividnou nesmyslnost a neopodstatněnost jeho sebe prezentace coby Božího muže. V pozadí Mohamedova „prorockého poslání“ nebyla žádná vyšší idea, jen touha malého muže stát se za jakoukoli cenu zbožňovaným idolem.

Jinými slovy řečeno Mohamed se stal uznávaným Božím poslem nikoli cestou světce a divotvůrce jako tomu bylo u jeho předchůdců Mojžíše a Ježíše ale cestou vraždění oponentů. Cestou hrozby brutální smrtí těm, kdo ho odmítli uznat jako Božího posla. Mohamed se stal uctívaným Božím prorokem, protože neuznat ho za něj znamenalo být mrtvý. Nikdo ho neuznal za Proroka proto, že by průkazně zastupoval vyšší moc na zemi ale pouze proto, že uznat ho znamenalo zůstat na živu. Jeho oddaní vraždící pohůnci ho uznali za Proroka proto, že z toho měli prospěch a podíl na kořisti od povražděných nevěřících – těm se v Mohameda věřilo nejlépe a nejoddaněji. Ti ostatní přistoupili na jednoduchý kompromis: uznám, že Mohamed je Boží Prorok a budu žít, neuznám Mohameda jako Proroka = zemřu.

Mohamed byl evidentně obyčejným lhářem, otrokářským loupežníkem a sprostým vrahem, který si z náboženství udělal osobní byznys a z Boha udělal nenávistně vražednou karikaturu sebe samého. Již z tohoto důvodu není morálně legitimní přistupovat k muslimům jako k rovnocenným kulturním partnerům. Byť jsou to na duši znásilněné oběti obyčejného zločince, tak není důvod taktně předstírat, že jejich „náboženství“ je skutečně autentickým náboženstvím inspirovaným zásahem vyšší moci a, že je smysluplné vést s nimi mezináboženský dialog. Stejně tak není důvod pro stále trvající nesmyslně a nemorálně tolerantní přístup civilizovaného světa k jejich „kultuře“s právem šaría, která je stejně jako její duchovní otec extrémně společensky patogenní a pro přežití a rozvoj civilizace destruktivní.

Každý muslim se s přijetím Islámu zavazuje k tomu, se ze všech sil snažit ve svém osobním životě následovat a napodobovat charakter a skutky nejlepšího a nejmorálnějšího člověka jaký kdy žil – Mohameda (Jak o sobě sám rád tvrdil.). S přihlédnutím k faktu, že o Mohamedovi není možno díky jeho zcela nepopiratelně zločinně deviantnímu charakteru uvažovat jako o morálním člověku, tak stejnou měrou je zbabělým amorálním pokrytectvím přistupovat k muslimům jako k eticky vyzrálým rovnocenným kulturním partnerům. Eticky plnohodnotní a vyzrálí lidé totiž z principu nemohou přijmout tvrzení, že Mohamed byl svatým mužem, protože jeho minulost je manifestací nestoudné prolhanosti, zištnosti, záliby ve vraždění a perverzních deviací. Pokud kdokoli tvrdí, že věří v Mohameda jako Božího zástupce, je buď zmanipulovanou obětí Islámské davové psychózy s vymytým mozkem, nebo pokrytcem nejhrubšího zrna, protože v dějinách náboženství neexistuje postava, která by sama sebe svým charakterem a svými skutky lépe diskvalifikovala pro úřad posledního nejvyššího Božího posla a proroka.