Je to necelé dva roky, co jsem přispěl do blogu časopisu Týden s názorem ohledně chystaného přijetí Lisabonské smlouvy (Lisabon - ANO X NE?). Tehdy jsem ji spíše obhajoval. Důvod mého „ano" nespočíval v nějaké nadšené podpoře projektu Evropské Unie- ostatně už náš vstup do EU jsem kvitoval pouze vlažně- nespočíval ani v tom, že bych si myslel, že výhody až tak převažují nad nevýhodami. K resumé jsem došel v podstatě z důvodů ležících mimo náš kontinent. Zvlášť po 11. září 2001 jsem došel k pochopení, že Evropa by se měla vymanit ze slepého následování Spojených států do dobrodružství pojmenovaného ještě dobrodružněji „válka proti terorismu". Nepovažoval jsem tyto účelové kroky USA za něco, co povede k posílení a ochraně demokracie, jak proklamovali, ale k právě opačnému efektu. A nepovažoval jsem za moudré, aby se EU tohoto účastnilo.

V multipolárním světě se nyní nachází několik mocenských center či „vírů" (Rusko, Čína, Indie) s dominancí USA. Je přirozené, že jedním z nich bude Evropa prostřednictvím efektivně fungující Evropské unie. Toto se jeví jako žádoucí pro Evropu, neboť jinak naše role bude vždy marginální. Tak proč jsem toto přehodnotil?

Předně jde o to, že jsem pochopil, jak bláhové bylo myslet si, že by EU chtěla skutečně fungovat autonomně na USA. Začalo být stále zřejmější, že elity v Bruselu mají stejné cíle jako ty ve Washingtonu a že rozhodně nevedou k posílení demokracie a lidských svobod. Jak by taky mohly, když naopak dochází k čímdál větší kontrole občanů a vydává se to za jejich ochranu. A Lisabonská smlouva tomu dopomohla. Už nyní jsme ve fázi, kdy řeči o zachování stejné míry suverenity i po vstupu do EU a kdy Lisabon měl být konečná v přenosu některých aspektů národní politické samostatnosti, se ukazují jako lživé. Právě jsme byli svědky toho, jak Brusel po členech chce, aby si nechal nejprve schvalovat rozpočty tam a pak teprve přijde řada na národní parlamenty. Necháme si vzít i toto vrcholné politikum a rozpustíme se spolu s dalšími státy doslova jako kostky cukru v kávě?

Snaha centralizovat hospodářskou politiku se vysvětluje krizí v Řecku, což je opravdu směšné a účelové odůvodnění. Kdyby se plnila pravidla platná v EU už dávno, nikdy by k „Řecku" nedošlo. Neschopnost či nechtění Řecko včas zastavit je nyní záminkou pro okleštění dalších státních práv. Kdyby šlo skutečně o zájem zodpovědně vést ekonomiku, prosadila by se úprava pravidel kontroly na nynější platformě, anebo by se prostě už platná pravidla začala vymáhat. K tomu není třeba tohoto kroku inflagrantně směřujícímu k potření států.

Necháme si vzít občanství náhradou za přijetí "evropského"? Takto daleko to nedošlo, ani když jsme tvořili sovětskou provincii. Chceme vydávat naše občany do jiných států v rámci eurozatykače při pouhém podezření vyjádřeném orgány dané země, že tam spáchal trestnou činnost? A chceme jednotnou evropskou měnu, která je spíše promyšleným inženýrským pokusem než skutečným ekonomickým nástrojem?

Je snad záhodno nechat mizet státní atributy prostředí, ze kterého sociálně, kulturně atd. patříme a nechat za nás ve finále rozhodovat jakési vzdálené nevolené struktury, kterým do karet nevidíme už vůbec? Nebo je lepší udržovat životaschopné státy, kooperující ve jménu hodnot sdílených svými občany, státy, které nejsou svázány doktrínou o porobě „darebáckých" států (čímž nehájím despocie), neodpovídajících zrovna „módní" definici demokracie? Něčím zájmem tato superstátní formace bezesporu je, to by nedocházelo k enormnímu tlaku na přijetí unifikujících smluv, direktiv atd. jedné za druhou. Oproti tomu reálným zájmem občanů zdola se zdá být fungující evropské prostředí složené ze suverénních států, pouze zajišťující volný pohyb osob a zboží, případně další aspekty. Dnešní projekt EU reflektuje mocenskou modelaci shora, v důsledku čehož kromě Irska nikde nebylo dovoleno vyhlásit referendum o Lisabonské smlouvě a ani to irské nebylo respektováno.

Sarkozy nedávno v OSN plédoval pro nový světový pořádek. Krach eura a dolaru, o kterém už nyní hovoří řada ekonomů konstatujících, že kroky vlád jinak chápat ani nelze, přestože simulují snahu zachránit euro a ekonomickou stabilitu, povede zrovna k těmto snahám o jeden globální "nadstát". Chceme to? Qui bono?