Afghánistán, Irák, dále Írán, možná Venezuela, KLDR… To vše jsou země na „indexu“, jejichž vlády bylo nebo bude nutno potřít, abychom se tzv. cítili bezpečněji.

Afghánistán byl první na ráně, protože (jak se uvádělo) se zde skrývala odnož Al Káidy a s ní její hlava Usáma bin Ládin, aby z „komfortu“ jeskyně a ve spolupráci se svým geniálním aparátem tvořeným krvežíznivými mudžáhedíny zorganizoval komplexní útok, který nemá v moderních dějinách obdoby. Nenávist k USA byla tak velká, že jen prostřednictvím internetu a trenažérům vytvořených z papundeklu se naučili ovládat jedny z nejsložitějších systémů dneška- velká dopravní letadla a přesně jimi zamířit do srdce New Yorku a do Pentagonu. Jen tato okolnost se rovná zázraku a člověk se může podivit, že ještě někdo má vůli udržovat nákladné školy, když se ukázalo, že se lze prakticky vše naučit na koleně a téměř zdarma. Jde o stejný případ, jako by se někdo naučil nejen používat, ale i programovat počítač jen podle skicy a návodu na papíře.

Vzápětí po těchto útocích se rozpoutala operace v nitru afghánských hor na základě zaručených informací, že přesně tam se špičky teroristů ukrývají. Nakonec ale ani mašinerie podpořená tisícovkami moderně vyzbrojených vojáků, špionážními informacemi ze CIA a údajů ze satelitů, nedokázala tyto osnovatele útoku najít. Podařilo se však spíše něco jiného- zničit centrální moc Talibanu nad Afghánistánem a nahradit ji kvazizápadní formou vlády. Ani primární ani tento sekundární účel intervence se však nepovedl zcela naplnit. Taliban sice vyklidil oficiální pozice, nicméně jeho neformální vliv v mnoha oblastech země zůstává značný a nepopiratelný.

Už někdy v 90. letech mi můj dobrý přítel, který studoval ekonomii v USA, řekl o plánech vystavět potrubí od Kaspiku přes Afghánistán. K tomu může dojít jen změnou tamních poměrů (Taliban tomu nakloněn nebyl), jako se tomu stalo nyní. Právě politické cíle a záměry jsou zpravidla zastřené a nikdo je veřejně a podle pravdy nevyhlašuje. Vojenská stránka intervence ten plán pouze umožňuje naplnit a na vojenskou strategii se zdaleka tak nehledí. Když velící generál McCrystal zcela otevřeně popsal nekompetentnost špiček americké vlády, byl odvolán. Na jedné straně poprávu. Vojáci nemohou zasahovat do rozhodování politiků. To však, dle mého názoru, platí jen v případě, že politici hájí zájmy aspoň svého lidu a nenechají tam krvácet krajany jen pro pofidérní a zástupní cíle sloužící úzké skupině lidí.

Z hlediska proklamovaných důvodů napadení této země se nepodařilo téměř nic- Usáma bin Ládin se stále úspěšně skrývá a občas vypustí do světa nějakou protizápadní rétoriku. Žádná mašinerie tohoto muslima z výplatnice CIA nedokázala najít. A pochybuji, že za to mohou jen čilé obchodní vztahy saúdskoarabské odnože jeho rodiny s rodinou Bushovou…

Irák představuje ještě větší ukázku pokrytectví a postranních plánů. Než se však dostanu k pokračování v tématu, odbočím jednou podstatnou poznámkou. Nedomnívám se, že by to z textu nějak implicitně vyplývalo, ale deklaruji zde, že netrpím žádnou nenávistí vůči USA, EU apod. Netrpím apriori žádnou averzí vůči jakémukoliv systému či osobě. Zpočátku jsem byl naopak spíš „amerikanofil“- aspoň vzhledem k prohnilé totalitě udržované KSČ a SSSR. Jenomže žádná sympatie ani princip menšího zla mi nedovolí přestat zastávat vadné postuláty a nezačít je kritizovat, jakmile získám dostatek relevantních informací. Mozaika dnešního světa má již zcela jiné kontury než by měla, kdyby bylo pravdou to, co hlásají politici a ruku v ruce s nimi téměř všechna masová média. Ale vraťme se tedy k tématu:

Když Spojené státy i s koalicí „ochotných“ záhy po extempore v Afghánistánu napadly Irák, nedoprovázel to už zdaleka takový souzvuk. Kritiky i nedůvěry se už objevovalo mnohem více (a to i mezi spojenci). Neexistoval totiž jediný pádný důvod pro takovou intervenci- nepočítáme-li vládu Saddáma Husajna, která se najednou stala nepřijatelnou, když tentýž diktátor byl deset let předtím klidně ponechán v úřadě. Bylo nutností přijít na důvod, proč napadnout další cizí stát. Umně rozdmíchaná hysterie nevyhnutelnosti potírat terorismus všude na světě ježtě zcela nevyvanula a tak se přišlo se smyšlenkou spolupráce s teroristy a hrozby v podobě zbraní hromadného ničení, jimiž měl Saddám údajně disponovat (buď je vyrobil za oněch deset let v podmínkách rozbombardované země a zmrzačené armády nebo si jich nikdo v rámci operace Pouštní bouře kupodivu nevšiml). Jak se potvrdilo i z interních zdrojů CIA a MI6, veřejnosti byla naservírována tato pohádka, aby akce nevypadala zcela neligitimně. Netřeba připomínat, že se tam nikdy žádné podobné zbraně nikdy nenašly. Ono nelze mít „zaručené“ zprávy o něčem, co neexistuje, lze maximálně zatajit něco, co existuje…

Režim Saddáma Husajna byl zničen a on sám nakonec i nalezen a velice rychle popraven. Tam, kde se měl měsíce a roky řešit proces s Miloševičem a spol., v ekvivalentním případě na to stačilo pár dní. Princip mezinárodního tribunálu zde byl odmítnut a radši byl diktátor předán „opozici“, aby se s ním rychle vypořádala. Za daných okolností zřejmě nikdo moc nechtěl, aby se nějak rozpovídal. Ostatně jak dopadl Miloševič, víme také.

Málokdo si uvědomuje, jaké nebezpečí ve skutečnosti představuje fakt, že nám bylo lháno o hlavním důvodu invaze do Iráku (a za ten nepovažuju ani ropné či jiné suroviny). Že si stačí vymyslet jakoukoliv podvodnou informaci, kterou spřátelená média nekriticky převezmou a jede se podle skrytého plánu. Ona masmédia si ani neuvědomují, že vytvářejí propagandu, zatímco v socialismu to bylo evidentní. Nebezpečí představuje už sám fakt, že došlo k napadení suverénního státu (ať už si o něm myslíme cokoliv) zeměmi, které navenek vyznávají svobodu a princip sebeurčení. Pokud nám lžou vlády, kterým svěřujeme důvěru ve volbách, co si z toho máme vzít? Demokracie je stejně prohnilá, jako ty systémy, proti kterým „bojujeme“. Je to jen kabátek pro cíle, které jsou skryté, minimálně v posledních desetiletích. Neslouží lidem, ale elitám lehce manipulujím otupělé občany skrze média, která už dávno neplní tu kontrolní funkci, jíž se dosud zaklínají, ale vybobtnaly pouze v nástroj opulentní a nikdy nekončící, smysly zastírající zábavy. A můžeme být rádi, že se ještě zmůžou na občasné nachytání nějakého druhořadého politika při korupci.

Připravme se na to, že na pořad dne přijde „zaručená informace“ o íránských jaderných zbraních. Připravme se na participaci Izraele v konfliktu, a tudíž přímou eskalaci války v regionu. Pacifikací Íránu dojde k nastolení hegemonie USA v celém regionu Blízkého východu, a to vše ve jménu ochrany světa před jakýmsi fantomem hrozeb. Nespekuluji, zda Írán má nebo nemá jaderné zbraně, protože to ve skutečnosti nezajímá ani OSN ani Spojené státy. Uvědomme si, že v momentě, kdy se Írán domluvil s Tureckem a Brazílií na výměně uranu a tím i kontrole jejich programu nestrannými státy (ustoupivše tak de facto nátlaku USA), přijala RB OSN tvrdé sankce na Írán a jednostranně tak vygradovala napětí. To opravdu nesvědčí o snaze jednat, když se postupuje tak, jako by Írán odmítl jakýkoliv kompromis, s čímž se zřejmě počítalo v předem kalkulovaném plánu k válce.

Kdo ještě věří, že demokracie tu není jen divadlem pro důvěřivé a netečné voliče, a že nám tisíce kilometrů od těchto dějů nic nehrozí, šeredně se mýlí. Na Blízkém východě se hraje i evropská karta…