Ruský velikán Fjodor Dostojevskij předpověděl, že komunismus přijde z Evropy, přinese desítky miliónů obětí a stane se katastrofou pro lidstvo.
Vladimír Lenin sám původně nevěřil v nástup komunismu ještě za jeho života. Jenomže historie se odvíjela podle jiných not než předpokladů- nikoliv spontánně, jak se dodnes traduje, nýbrž v rámci plánů sil stojících za komunismem jako takovým.
Afghánistán byl první na ráně, protože (jak se uvádělo) se zde skrývala odnož Al Káidy a s ní její hlava Usáma bin Ládin, aby z „komfortu“ jeskyně a ve spolupráci se svým geniálním aparátem tvořeným krvežíznivými mudžáhedíny zorganizoval komplexní útok, který nemá v moderních dějinách obdoby. Nenávist k USA byla tak velká, že jen prostřednictvím internetu a trenažérům vytvořených z papundeklu se naučili ovládat jedny z nejsložitějších systémů dneška- velká dopravní letadla a přesně jimi zamířit do srdce New Yorku a do Pentagonu. Jen tato okolnost se rovná zázraku a člověk se může podivit, že ještě někdo má vůli udržovat nákladné školy, když se ukázalo, že se lze prakticky vše naučit na koleně a téměř zdarma. Jde o stejný případ, jako by se někdo naučil nejen používat, ale i programovat počítač jen podle skicy a návodu na papíře.
Je to necelé dva roky, co jsem přispěl do blogu časopisu Týden s názorem ohledně chystaného přijetí Lisabonské smlouvy (Lisabon - ANO X NE?). Tehdy jsem ji spíše obhajoval. Důvod mého „ano" nespočíval v nějaké nadšené podpoře projektu Evropské Unie- ostatně už náš vstup do EU jsem kvitoval pouze vlažně- nespočíval ani v tom, že bych si myslel, že výhody až tak převažují nad nevýhodami. K resumé jsem došel v podstatě z důvodů ležících mimo náš kontinent. Zvlášť po 11. září 2001 jsem došel k pochopení, že Evropa by se měla vymanit ze slepého následování Spojených států do dobrodružství pojmenovaného ještě dobrodružněji „válka proti terorismu". Nepovažoval jsem tyto účelové kroky USA za něco, co povede k posílení a ochraně demokracie, jak proklamovali, ale k právě opačnému efektu. A nepovažoval jsem za moudré, aby se EU tohoto účastnilo.
Mezinárodní soud v Haagu většinou hlasů potvrdil, že vyhlášení nezávislosti Kosova neporušilo mezinárodní právo. Verdikt neřekl nic více ani méně, než že jakákoliv entita na území státu může deklarovat úmysl své nezávislosti a činit praktické kroky k ní, ale automatický nárok na výsledek tím samozřejmě nevzniká. To, že Kosovo vyhlásilo nezávislost, nezaložilo sice protiprávní stav, ale ani to z něj ještě neudělalo de iure stát jako takový. Až situace na Balkáně a okolnosti samotné vedly ke stavu, kdy odtržení Kosova nemohlo Srbsko zabránit. Jejich oslabená armáda i kdyby se pokusila procesu zabránit (a dle ústavy tak hájit svou územní celistvost) mezinárodní situace pod patronací EU nedovolila, aby k něčemu takovému došlo. Jen si vzpomeňme na jednostranné protisrbské akce NATO a propagandu v 90. letech.
Na každou událost na světě se můžeme dívat skrze optiku oficiálních prohlášení, klišé o svobodě, která jediná ovlivňuje kroky vlád, a mediální obraz v podstatě konfirmující politický kurz. Anebo můžeme hledat dále (bez pokušení propadnout druhému zjednodušení- vidět čerta všude), všímat si významu a nuancí, které jsou trvale přehlíženy nebo zamlžovány. Průměrný člověk, jehož jedinou zábavu tvoří seriály a večer zprávy na Nově, je přesně tím konzumentem, jehož lze krmit téměř jakoukoliv propagandou a manipulovat ho v limitech, které jsou vytýčeny. Takový jedinec nezkoumá, co vězí za projektem eura, boje proti terorismu, nezajímá ho, že pár týdnů před ropnou katastrofou v Mexickém zálivu vlastníci BP prodávali své podíly a že už před únikem se vědělo o desítkách závad na ropném zařízení. Takhle by se dalo pokračovat téměř do nekonečna. Pojďme se však podívat na to, co nás může svým způsobem šokovat a zároveň mnohé napovědět.