Nakonec mi to nedá, abych doznívající topolánkiádu nekomentoval. Nechci psát o hysterické atmosféře či o vytrhávání slov z kontextu, nebo o buranství a neobratnosti, to už učinili mnozí jiní. Chtěl bych na současnou aférku pohlédnout z jiné strany. To, co dnes můžeme pozorovat, je další hřebíček do pilně ztloukané rakve demokracie a veřejné debaty u nás. Může to být začátek konce jakékoli spontánnosti, lidskosti a upřímnosti v politice.

Odmysleme si, co pan Topolánek řekl a neřekl a vyjděme z toho, jak byly jeho výroky mediální sférou uchopeny. Podle mého názoru a vidění světa by reakce měly znít nějak takto:

Premiér Fišer: „Ano, jsem Žid, podle norimberských zákonů by se mi nepochybně dostalo „sonderbehandlungu“. Čtu Tóru, chodím do synagogy a cítím rozechvění u Zdi nářků. Ale podstatně více se cítím být Čech, mojí mateřštinou je čeština, moje rodina zde žila po generace, celý život žiji zde a loajálně sloužím ve státní správě. Nejsem o nic horší občan než potomci Italů a Francouzů, kteří sem přicházeli během vlády Habsburků, či než potomci řeckých komunistů, kteří zde našli útočiště po občanské válce ve čtyřicátých letech 20. století.

Co se nepevného charakteru Židů týče, měl by pan Topolánek pravdu možná před sto lety, a i tam by bylo lze souhlasit s výhradami. Zemi zaslíbenou si museli vybojovat ve velmi krutých bojích s Kanaanci či Filištíny. Starověcí Židé byli tvrdí lidé, jako byla tvrdá jejich doba. Dnešním pohledem se v mnoha případech jednalo o genocidu, nutno však dodat, že Asyřané, Řekové či Římané nejednali o nic lépe, tehdy platilo zabij, nebo budeš zabit. V době císařského Říma byli Židé nejodbojnějším podmaněným národem, poslední, Bar Kochbovo povstání za caesara Hadriána bylo potlačeno za použití nejdrastičtějších metod. Žádné uhýbání. V diaspoře se pak skutečně snažili přežít často za cenu velkého ponižování, Talmud výslovně nařizuje poslouchat zákony hostitelské země (zakázáno je pouze modloslužebnictví, vražda a smilstvo, jinak lze v zájmu klidu a míru porušit všechna ostatní přikázání – „mír je víc než pravda“ ).Toto skončilo holokaustem – od té doby je zásadní filozofií židovstva „již nikdy jako ovce“, a heroický boj Izraele o přežití je toho důkazem.

Homosexuálové: Je pravda, že se mnozí z nás oblékají poněkud extravagantně a chovají poněkud zženštile. Ale zženštilé chování nemusí znamenat ještě změkčilost v jednání. A pokud nahlédneme do historie, tak jednou z nejodvážnějších vojenských jednotek starověku byl thébský Svatý oddíl – 150 homosexuálních párů, které společně žily, cvičily i bojovaly. V boji proti Makedoncům tito elitní vojáci padli do posledního muže, rozhodně tedy neuhli. Taktéž Sparťané homosexualitu podporovali jako faktor posilující soudržnost falangy; představa Sparťanů z filmu „300“ coby machos pošklebujících se Athéňanům, filosofům a milovníkům chlapců, je velmi nepravdivá. Mnozí slavní a obávaní vojevůdci či politici byli homosexuálové či bisexuálové: Alexander, Caesar, Hadrián, Friedrich II (zde ovšem možná pouze pomluva), z 20. století třeba Ernst Röhm.

Církve: Je nám líto, že celé dlouhé a podle našeho názoru blahodárné působení (křesťanských) církví bylo shrnuto pojmem „vymývání mozků“. Brainwashing je intenzivní psychologické působení na dotyčného člověka, jehož cílem je změna názorů, hodnot a myšlení. To dělají sekty, církve by měly působit vlastním příkladem i Duchem svatým, člověk by se měl obrátit k bohu z vlastní vůle a nikoli pod nátlakem. V širším slova smyslu by samozřejmě křesťan měl změnit sám sebe, místo tělesného a materiálního se více věnovat věcem duchovním, ale označit nedělní dopoledne v kostele za vymývání mozků je silná káva. Potom bychom mohli brainwashingem nazvat bubnovou palbu médií oslavující mládí, krásu, slávu, sex, značkové zboží či bezstarostnou zábavu. Mohli bychom tak nazvat stroze materialistickou výuku přírodopisu na základních školách, kdy se předkládá pouze jeden model s nepochopitelnou sebejistotou při sporných či pochybných důkazech. Stejně tak je donekonečna obhajována blahodárnost státního přerozdělování i tištění inflačních, ničím nekrytých peněz.

Pan Topolánek se dále označuje za konzervativního politika, předsedu konzervativní politické strany. Pokud se hlásí k tomuto směru, měl by přes všechny osobní výhrady pociťovat minimálně respekt k církvi existující 2000 let, jediné instituci, která přežila z doby římské říše, která uchovávala latinský jazyk i mnoho z antické kultury.


Nyní by bylo na Mirku Topolánkovi, aby svá tvrzení doložil, či vyvrátil argumenty svých oponentů. Případně by se ho měl někdo zastat a uvést proč a v čem měl pravdu. Pokud by se tak stalo, mohla by se rozvinout zajímavá debata o postavení církví či menšin ve společnosti. Mohli bychom se mnohé dovědět, nejen fakta, ale též názory a postoje osob veřejně činných. Pokud by pan Topolánek nenašel ani argumenty, ani zastání, měl by z celé aféry vyjít jako osel, ale nikoli jako zločinec.