V nedávné době rozbouřil veřejné mínění spor o oblíbenou dětskou knížku Josefa Lady o mluvícím kocourkovi. Skupina romských organizací zastupovaných jakýmsi panem Mikem vznesla protest na MŠMT o nevhodnosti této knihy jakožto doporučené literatury pro školní děti. Následovala bouře odporu takové síly, že se hlavní iniciátor raději stáhl a jiné organizace zastupující české Cikány se rovnou distancovaly.Je dobře, že česká společnost projevuje takovou imunitu proti importované politické korektnosti. Že si stojíme za svými hodnotami, za svým životním stylem, za svým kulturním dědictvím, ke kterému Kocour Mikeš v rámci dětské literatury patří. Že se nebojíme ozvat, nikoli zbaběle proti bezbranné menšině, ale proti mediálnímu i politickému mainstreamu. Že jsme tolerantní k těm, kteří nikoho neobtěžují a neohrožují, a naopak netolerantní vůči těm, kteří svým pojetím svobody omezují druhé. Alespoň starší generace až po tu narozenou v osmdesátých letech. O nové generace zřejmě svedeme boj, však už se první korektní příručky, učebnice i školní předměty objevují, a možná se opět dočkáme dvojí morálky, soukromé a veřejné. Ale snad to s námi nebudou mít tak snadné.

O této aférce již psali mnozí, a tak bych chtěl pouze dodat několik postřehů:

Kocour Mikeš se zachoval přesně, jak by si multikulturníci přáli – vydal se ke zjevně cizokrajným lidem s důvěrou a bez předsudků, a jak dopadl!

Je důležité připomenout si, jak se vlastně Mikeš k cikánům dostal. Rozbil babičce krajáč a z pocitu viny utekl do světa VYDĚLAT na nový a nahradit jí škodu. Neutekl ze strachu před trestem. Pro děti a pro ty cikánské zvláště velmi výchovné. Žádné lhaní, zapírání, vymlouvání se, shazovaní viny na někoho jiného, křik o „dyskryminaci“. Mimochodem, v rozdílu mezi pocitem viny a studu je jeden z nejvýznamnějších rozdílů mezi Okcidentem a Orientem. Vina jakožto hlas svědomí, naproti tomu stud jako „ztráta tváře“; není lepší příklad než postoj Německa a Japonska ke druhé světové válce.

Mnozí kritizují odpor a chování venkovanů vůči kočovným cikánům. Pomíjejí přitom velmi zásadní věc, obrovskou chudobu, jaká v minulosti panovala (pomiňme úrodné kraje jako Haná). Pro chudou rodinu mohla být vajíčka významným zdrojem živočišných bílkovin, případně jednou z mála věcí, kterou mohli prodat a získat trochu peněz, mít nebo nemít několik slepic mohl znamenat rozdíl mezi skromným životem a živořením. Železo bylo drahé tak, že se v závěti uváděl každý kus rezavého řetězu a zlámaná podkova. Jen pro srovnání: jsem si jist, že nikdo z nás nezná ani přibližný počet předmětů ve svém vlastnictví. Nedivte se, že si lidé majetek bránili, a po jedné špatné zkušenosti bylo velmi, velmi těžké si důvěru získat. Nemohli si dovolit luxus dělat si stále nové (a jistě většinou špatné) zkušenosti, nesoudit a nepaušalizovat.

Někteří novináři a bloggeři projevovali obavy o city cikánských dětí, že se budou cítit uraženy a nepřijaty. K tomu říkám: „No a co!“ Kdo z nás nebyl někdy něčím nebo nikým uražen? Jediná správná reakce je snažit se vlastním chováním a jednáním dokázat, že v mém případě předsudky neplatí; pokud to udělá dostatek Romů, přestanou platit i předsudky. Je to jistě složitější, nepohodlnější a namáhavější cesta., ale opakuji: jediná možná.

Je dobré připomenout, že obrana kocoura Mikeše proběhla ryze česky a tedy humorně a nenásilně. Žádná vytlučená okna, žádní zmlácení lidé. Všichni profesionální Romové by si to měli uvědomit a ocenit to. A v praktické politice? Obdobně - segregace, nikoli genocida. (To pro všechny, kdo se neustále ohánějí holokaustem.) Když nechcete žít podle našich zásad, prosím, ale pak ani my nechceme žít s vámi. Nepožadujeme toho zase tolik.

P.S. Dostal se mi do rukou dnešní Reflex, kde jeden český gastarbeiter popisuje své zkušenosti z dnešní Británie. Na slova o „černé lemře“ reagovali: „Je sice línej, ale to nesmíš říkat.“ Nechtěl bych se něčeho podobného dožít u nás.