Druhá světová válka je jedním z nejvýznamnějších období pro evropské i světové dějiny. Od jiných přelomů, jako francouzská revoluce či 1. světová válka, je však odlišuje výrazně negativní morální, až náboženské odsouzení Třetí říše, nacistické ideologie i Adolfa Hitlera osobně. V tomto pojetí jsou Hitler i další pohlaváři démoni v lidské podobě, které nejspíše vyhrabali v nějaké hluboké díře jako balroga v Morii. Nacismus je pak veskrze špatný a ďábelský, a Třetí říše měla jediný smysl a cíl – vyhladit evropské židy. Dodnes vyvolávají i celkem nevinné narážky silné emoce, bez ohledu na to, že jde často o nedorozumění či desinterpretaci. Zkrátka nacismus=čiré zlo.

Považuji tento způsob uvažování za špatný. Zdánlivě je všechno v pořádku: (neo)nacisté jsou v Evropě marginálními politickými skupinami, hlásání jejich ideologie je trestáno, veřejností jsou dílem opovrhováni, dílem ignorováni. Zdánlivě tedy vše funguje. Proč tedy „zdánlivě“?

Mechanicky fungující kolovrátek nacismus=bezvýhradné zlo vede k intelektuální lenosti. Lidé by měli vědět, co nacismus znamená, co přesně na něm je špatného, na co si dávat pozor. Společnost může ztratit imunitu vůči ostatním totalitárním hrozbám, pod dojmem bezpečí před nacismem jakožto jedinou nebezpečnou ideologií. Zároveň se téměř podařilo zablokovat veřejnou diskusi na téma vlastenectví, národní identity, vztahu k menšinám, prorodinné politiky či přistěhovalectví z neevropských zemí. Jestliže něco hlásali, podporovali či činili nacisté, pak je to automaticky špatné - bez přemýšlení. Jakýkoli názor či politické hnutí, které se vládnoucímu establishmentu nehodí, je označeno za nacistické či fašistické, čímž končí diskuse, a bohužel pro spoustu lidí i snaha se něco konkrétního a bližšího dozvědět; dochází pak k absurditám, kdy za nácka je označen klasický liberál Geert Wilders či Pim Fortuyn, což mnohá média bez váhání převezmou.
Nehledě k tomu se dostáváme do logické pasti – jestliže neexistuje nic jako národní či kolektivní identita a všichni lidé jsou v zásadě dobří, proč tolik Němců (nikoli většina!) volilo ideologii čirého zla a zrůdu Hitlera, proč za ně byli ochotni do úmoru pracovat a tak dlouho bojovat a umírat (tentokrát většinově)? Nebo jsou některé (bělošské?) národy i jednotlivci špatní od svého zrození?

Chtěl bych se na nacismus podívat jinak. Mluvě o komunismu, spousta slušných, dobrých i inteligentních lidí řekne, že to je v jádru dobrá myšlenka, jen uchopená špatnými lidmi, kteří se v revolučním zápalu vymkli kontrole zdravého rozumu i lidskosti. Na to obvykle odpovídám, že je to přesně naopak, že myšlenka je v jádru špatná, ovšem vychází z ušlechtilých ideálů a velkých snů o lidstva o spravedlnosti. S nacismem je to podobné. I on vychází z dobrých myšlenek řádu, disciplíny, národní soudržnosti, fyzické krásy a tělesného zdraví, ze snahy o povznesení, zlepšení národa. Pouze poněkud více realisticky vnímá život jako boj o přežití, zatímco komunismus hlásá naopak spolupráci všech podle jejich schopností. Neargumentujte prosím militarismem – člověk je agresivní druh, většina lidských společností byla válečnických, a procentuální ztráty ve válkách minulosti nebyly o nic menší než za I. či II. světové války; současný evropský pacifismus je anomálií a nemůže mít dlouhého trvání.

Co je však podstatné a pro mladé lidi tolik lákavé, je rázné a revoluční vybudování ideální společnosti. Lidé obecně a mladí zvláště vnímají svojí omezenost, malost a postradatelnost, v průmyslové společnosti to platí dvojnásob. Nyní však i ten nejmenší člen národního společenství (tedy ten, kdo je do něj připuštěn) stává se budovatelem něčeho velkolepého, vznešeného, „tisíciletého“; jedinec je sice ničím, ale zároveň v rámci kolektivu, Volku, vším. Nemluvě o tom, že se toto národní společenství označí za nadřazenou, „panskou“ rasu, což se jistě neposlouchá špatně. Nacismus apeluje na nezištnou práci a sebeobětování, na rozdíl od “nízkých“, buržoazních hodnot poklidného, individuálního budování kariéry, péče o rodinu, postupného shromažďování majetku. To, co je za normálních okolností bráno jako vydělávání na svůj chléb vezdejší, se náhle stane příspěvkem k národnímu úsilí, záležitostí s hlubším smyslem než jen vydělat peníze. Nacismus slibuje boj, akci, vzrušení, vše, nebo nic, vítězství, nebo smrt. Revoluční násilí a radikalismus jsou pak pochopitelné a omluvitelné, pro mnohé dokonce přitažlivé. Vzpomínám na jednoho československého emigranta, který uprchl v šedesátých letech do Německa, a mnozí pamětníci mu při rozhovorech o minulosti říkali: „To byla veliká doba, mladý muži, veliká doba, vaše generace si již neumí představit, jak veliká…“ Nebyla to jen iluze. Viděl jsem film Leni Riefenstahlové „Triumf vůle“ – ta energie, odhodlání, nasazení jsou i po těch sedmdesáti letech téměř hmatatelné, to nemohla být pouze propaganda.

Tomu může kapitalismus a demokracie jen těžko konkurovat. A rozhodně tomu nemohla konkurovat výmarská republika se svými rozhádanými politiky, stranickými zájmy a korupčními aférami, nadto krutě postižená nejprve hyperinflací a pak Velkou krizí. V demokracii převládá ona poklidná, každodenní, rutinní práce, správa věcí veřejných. Vznešený étos se objevuje jen výjimečně, a rychle odeznívá pod tíhou všedních starostí (viz Barack Obama). Mladí radikálové ve společnosti byli a budou. Vesměs jde o poctivé idealisty, citlivé lidi, kteří vnímají vady společnosti a chtějí je řešit - nemluvím teď o násilnících, kteří se chtějí vyřádit pod rouškou ideologie. Není šťastné je zavírat do vězení za projevení názoru - něco jiného je pochopitelně konkrétní čin, který někomu způsobí újmu na zdraví nebo na majetku. Naopak je potřeba nechat je dospět, kriticky zhodnotit vlastní názory a hlavně poctivou správou věcí veřejných je získat, prokázat jim, že demokracie a společnost nejsou tak zkažené a prohnilé, jak se jim zdálo v mladickém idealismu. Že život má smysl i bez velikých, všenaplňujících myšlenek. Že evoluce je lepší než revoluce. Dnes se většinu lidí povedlo získat, cynik by řekl uplatit, konzumním blahobytem. Bojím se, že do budoucna to nemusí stačit, s tím jak sociálním státu blahobytu dochází dech pod tlakem asijské konkurence a do značné míry se financuje na dluh.

Možná se vám zdá, že tyto řádky patří spíše na stránky Národního odporu než Eurábie. Ovšem mně nešlo o rehabilitaci nacismu. Mnozí diskutující zde označují islám za čiré zlo, což je podle mne stejná chyba, zúžení a především podcenění problému. Miliarda lidí se přeci nemůže oddat zlu! Samozřejmě, že je islám špatný a pro Evropu představuje nesmírné nebezpečí. Směsí dobrého a špatného je daleko zákeřnější. Neměli bychom ignorovat to dobré, nebo možná přesněji to lákavé, co vede mladé potomky imigrantů k přijetí víry svých rodičů v mnohdy výrazně tvrdší, fundamentalistické podobě. Evropští konvertité nejsou jen hlupáci, omezenci a osoby nesamostatné, anebo provokatéři, toužící se odlišit. Mnohé výtky muslimů vůči západní společnosti jsou oprávněné, a platí bez ohledu na daleko horší věci odehrávající se ve společnostech islámských.

Ne všechno je vina zkorumpovaných politiků. Spoustu věcí může ovlivnit každý z nás. Je třeba přestat se bát nazývat věci pravými jmény. Přestat se stydět za to, že jsem zdravý bílý heterosexuální muž. Přestat se bát nálepek rasista-xenofob-nacista-islamofob a tak podobně, přestat se obhajovat – zapáleného multikulturníka máločím tak zaskočíte, jako když na podobná osočování jednoduše pokrčíte rameny namísto zoufalého přesvědčování o opaku (stejně neuspějete). Muslimové všech ras a černoši všech vyznání jsou problém a čím méně jich bude u nás i v Evropě, tím lépe; kdo chce přesvědčovat o opaku, musí argumentovat, a ne nadávat.

Stejně tak je jen na nás, jak si zařídíme rodinné či sexuální vztahy, zda budeme pracovat a šetřit místo zadlužování a hýření, ale to už bych příliš moralizoval.