Slovo reforma se v dnešních médiích skloňuje skoro stejně intenzivně jako socialismus či lidová demokracie v padesátých a přestavba v osmdesátých letech. Mluví se o rozpočtovém deficitu, rostoucím státním dluhu a o cestě z této nedobré situace – REFORMÁCH (penzí, zdravotnictví, školství…). Podobně byla všespásným řešením „konstituce“ roku 1848, anebo „asignáty“ za francouzské revoluce. Nějak už začínám být na ty věčné reformy alergický. A začínám mít čím dál silnější dojem, že smyslem je někoho nechat velmi dobře vydělat. Možná je to tradiční česká skepse vůči vrchnosti, možná jen osobní instinktivní nedůvěra nebo rovnou mírná paranoia, ale z chystaných změn jsem dosti zneklidněn a z některých názorů upřímně zděšen.
Je trochu paradoxní, že tak zásadní změny chce provést vláda, hlásící se ke konzervatismu. Quieta non movere, neboli nehýbat s tím, co je v klidu, to je konzervatismus ve strohém latinském citátu. Cožpak náš důchodový systém nefunguje? Na jedné straně platí pracující sociální pojištění, na druhé se z tohoto pojištění vyplácejí důchody. Co zde chce někdo tak radikálně reformovat? Zaráží mne ta arogantní sebejistota, se kterou různí politici, úředníci či manažeři předpovídají budoucnost na desítky let dopředu, směle operují se stamiliardami, ubezpečují, jak se o naše penze v daleké budoucnosti postarají a že jediným správným opatřením je vyvést peníze ze státního systému a převést je do systému soukromého.
Lehce demagogický argument zní, že „nebude na důchody“. Na důchody samozřejmě bude, dokud bude český stát a jeho hospodářství fungovat. Otázkou je kolik, respektive kolik připadne na jednoho důchodce. Důchodců vskutku přibývá s prodlužující se průměrnou délkou života, pracujících plátců zase ubývá s klesající porodností. Skutečně poctivá reforma by měla spočívat ve vyvedení penzí se státního rozpočtu do nezávislé, odborně řízené instituce, aby už skončilo to vykrádání přebytků ze sociálního pojištění a naopak dorovnávání schodků. Tato instituce by pak důsledně hospodařila podle příjmů, a ne aby měla výdaje naplánované a určené zákonem. Případný zisk by se uložil na horší časy, se ztrátou by vypomohl stát (pokud by nebyly rezervy), peníze by ovšem chtěl vrátit v příštím roce. Nic by samozřejmě nebránilo poskytnout na výplatu penzí další příjmy státu, třeba dividendy ČEZu nebo peníze ze spotřební daně z alkoholu. Občané by tak každý rok viděli, jak na tom státní penzijní systém je a kolik od něj mohou očekávat (a případně koho mají volit).
Smyslem reformy má být šetření státních výdajů. Ač ekonomicky nevzdělán, nějak mi ty počty nesedí. Příjmy státního systému se mají zmenšit ukládáním části sociálního pojištění do penzijních fondů, k čemuž by stát ještě něco přidal. Zároveň bude třeba desítky let živit důchodce, kteří do nového systému nestihli nastoupit. Kde je tady pro stát úspora? Stejně tak jsem silně skeptický k možnostem penzijních fondů vyplácet důchody v okamžiku, kdy bude ubývat střadatelů a bude třeba vyplácet důchodce. Demografické změny přece postihnou i fondy! Co jsem tak četl zprávy ze zahraničí, dokud se do systému hlavně vkládá, vše báječně funguje, jakmile se z něj začne více vybírat, objevují se potíže. Z morálního hlediska je též pochybné povinné spoření tak vysokých částek do soukromých firem. Soukromé ziskové společnosti se poskytne pohodlné a jisté živobytí a ještě se státním příspěvkem. Zde se nabízí další otázka: bude stát na tyto přídavky mít? Nedopadne to s nimi jako s příspěvky ke stavebnímu spoření? A co zhodnocení? Je dlouhodobé spoření ve fondech opravdu tak jisté a bezpečné proti finančním krizím, jakou právě zažíváme? Co inflace? Výhodou soukromého penzijního systému by mělo být zhodnocení uložených peněz. Opravdu známe v dnešních nejistých dobách relativně bezpečné investice s přiměřeným výnosem? Dokáží si chudí lidé naspořit v soukromém fondu dost? Nejsem příznivec velkého přerozdělování, ale zde má smysl. Komunistická nivelizace mezd a přeceňování manuálních profesí byly špatné, stejně tak by bylo špatné vyrovnávání příjmů vyplácením vysokých sociálních dávek k nízkým mzdám, ale zde mluvíme o starých lidech, kteří si už sami moc nepomohou. Domnívám se, že určitá nespravedlnost v penzijním systému je dodatečným oceněním špatně placených a přitom často vysoce společensky prospěšných profesí. Bohatší lidé si mohou našetřit, chudí ne.
Na můj vkus je to až příliš mnoho otázek. Trochu mne znepokojuje, že jsou reformátorům tak málo pokládány a že nejsou vyžadovány věcné odpovědi.
Tím nechci říci, že bychom si na stáří neměli sami šetřit. Je třeba neustále opakovat: nespoléhejte se pouze na stát. Nějaké důchody budou, ale jejich výše je nejistá. Dělejte si rezervy, jak jen to půjde. Rozmýšlejte svou finanční situaci. Jistě je dobré mít na stáří vlastní bydlení, ale uvázat si na krk hypotéku hned v mládí jako těžkou kouli… Byt na dobrém místě s přiměřeným nájmem, se kterým zvládnete něco ušetřit, může být lepší než domek v satelitu, který budete krvavě splácet.
Odkládejte si malé částky pravidelně stranou, během let se to nasčítá (já si třeba šetřím všechny kovové desetikoruny a padesátikoruny jako železnou, respektive měděnozinkoocelovou rezervu). Ty peníze vám nebudou příliš chybět, v prasátku je neutratíte, a když ho pak za pár let vysypete, budete příjemně překvapeni.
Není též špatné mít rezervu, asi ne celoživotní úspory, ale část úspor v drahých kovech - ačkoli cena kolísá, nikdy není nulová a je to měna, se kterou zaplatíte vždycky a všude. Pokud se vám nechce kupovat zlato, jehož cena v posledních letech prudce stoupla, není špatné si sem tam koupit stříbrnou minci. České stříbrné mince ve standardní kvalitě vydávané ČNB stojí něco přes tři stovky (půluncové mince v nominální hodnotě 200 Kč), stříbrný uncový American eagle stojí šest set – takové částky se dají za měsíc či dva ušetřit bez většího propadu životní úrovně a za pár let máte slušnou hromádku. Pokud máte další tipy, budu za ně rád v komentářích.
Tohle všechno jsou však nepodstatné věci proti jiné hrozbě. Zde budeme přinejhorším platit vysoké odvody, za které dostaneme minimální důchody. Přežili jsme Branibory, husitské bouře, třicetiletou válku, nevolnictví i první světovou válku a Velkou krizi, hospodářsky jsme zvládli vyhlazení Židů i vyhnání a odsun Němců, nějak už si poradíme. Doslova šílená je však vize některých lidí, že si dovezeme imigranty, nejlépe z lidnatých a demograficky mladých rozvojových zemí. Cizinci nám prý zaplatí důchody, a ještě nás multikulturně obohatí! Tohle je vytloukání klínu klínem, volba zdánlivě nejjednodušších a nejlevnějších řešení, asi jako když si na rostoucí výdaje vypůjčíte namísto hledání úspor anebo přivýdělku. Je to nesmysl a bláznovství, hospodářsky a především kulturně.
Z hospodářského hlediska samozřejmě víc pracovníků více vyrobí i spotřebuje. Nezapomínejme však, že čeština není světový jazyk. Nejlákavějšími destinacemi jsou a budou logicky anglosaské a frankofonní země (+ Rusko pro země bývalého SSSR). Jazyková bariéra imigranty limituje a většinou pracují v nekvalifikovaných profesích, takže zisky ze sociálního pojištění nebudou takové, jak si mnozí myslí.
Všichni, i imigranti, však jednou odejdou do penze. Na jejich důchody dovezeme další imigranty? Pokud se přistěhovalce podaří integrovat či asimilovat, tj. přijmou naše kulturní vzorce, budou mít málo dětí (a jsme, kde jsme byli). Pokud povedou život ze dne na den a s kupou dětí, pouze rozšíří řady lidí bezpracně živených státem. A tyto děti, s omezenými schopnostmi a možnostmi uspět ve vyspělém postindustriálním hospodářství, se octnou v prázdnu, které zlověstně často vyplňují gangy a radikální imámové.
Mnozí se u nás pohoršují nad nudou a homogenitou naší populace. Díky Bohu za ní! Proč chtít dramatické změny, proč si raději neužívat klidu a předvídatelnosti? Pracovat a šetřit, pomalu bohatnout a zlepšovat ten kousek světa, který máme na starosti? Lepší je hospodářská a demografická stagnace a bezpečí, než hospodářský růst, přírůstek obyvatel a život v opevněných sídlištích. Jsem si jist, že drtivá většina důchodců by dala přednost skromnému živobytí v zemi bezpečné, spořádané a důvěrně známé, proti vyšším důchodům vykoupeným životem v zemi, ve které se budou cítit jako cizinci.
Nedokážu pochopit myšlení některých intelektuálů. Neváhají plivat po kapitalismu, že prý v něm lidé nemají žádné „jistoty“. Na druhou stranu znejistí společnost takovýmto nezvratným způsobem, tím, že do ní zařazují lidi vypadající, myslící i chovající se jinak (nemohu necitovat vizionářství Daniela Landy „ ... morálku maj jinou, vychování taky, jak my nikdy nebudou, nevěř na zázraky…), a obavám a neklidu lidí se smějí a s odporným povýšenectvím jim nadávají do omezených buranů, xenofobů a rasistů. Sebejistě tvrdí, že svět je v pohybu a že masové přistěhovalectví je fakt, se kterým se musíme smířit. Snahu se proti němu postavit označují za donkichotskou. Přitom nikdo doopravdy nezkusil nasadit všechnu moc a techniku vyspělého západního státu k zajištění hranic. Italské námořnictvo má moderní lodě za miliardy a nedokáže pochytat vetřelce na vratkých bárkách!
Všechno je otázka míry. Geniální lékař Paracelsus napsal, že neexistuje nic jako jed a lék, že vše může být lékem i jedem a že závisí jen na míře. Poprvé jsem nad tím začal v této souvislosti přemýšlet, když jsme se sešli se spolužáky z gymnázia a mnozí z těch, kteří studovali v Praze, silně nadávali na Slováky. Že prý zabírají místa na kolejích, které vzhledem k dojezdnosti snadno dostávají, že se baví hlavně sami mezi sebou, drží pohromadě, takže se navolí do kolejních rad a akademických senátů. Coby student v Plzni (nikoli práv !!!) jsem nechápal, nikdy jsme se Slováky neměli problém, přátelili se, vznikaly smíšené páry… Který národ je nám ve světě bližší! Kamarád to uzavřel lakonicky: „Je jich zkrátka moc…“ To je v kostce celý problém multikulturalismu – přiměřené přisolení polévky jí dodá výraznější a lepší chuť, nasypete-li do ní celou slánku, bude to sice vypadat jako polévka, ale nebude to k jídlu.
Kapitalismus je úžasně pružný, přizpůsobivý systém, pokud do něj nezasahuje přespříliš stát. Stárnutí obyvatelstva v takovémto měřítku je výjimečná situace, ze světových dějin téměř neznámá. Úbytek obyvatel v důsledku válek či epidemií postihoval populace většinou rovnoměrně, zvýšenou úmrtnost dětí se po zlepšení situace dařilo dohnat. Dnes je situace jiná, hospodářství se bude muset vyrovnat s tím, že tržby budou klesat, že méně lidí bude potřebovat méně aut, domů nebo oblečení (pro přírodu mimochodem úleva). Musí se vytvořit nová rovnováha. Věřím, že tato rovnováha vznikne. Jen do ní nezasahovat nějakým sociálním inženýrstvím.