Historie se sice neopakuje, ale, jak prohlásil jakýsi československý disident, občas se kurevsky podobá.

 

Několikrát jsem už psal o vlivu náhody. Podobnou náhodou, přesněji během jedné z výprav do antikvariátů, se mi dostala do rukou kniha Friedricha-Karla Kienitze „Národy ve stínu“. Osvědčené nakladatelství Odeon, elegantní provedení a zajímavé téma, k tomu dobrý stav a příznivá cena, co si přát více.

Autor se věnuje dějinám Středomoří v průběhu jednoho tisíciletí mezi vpádem „mořských národů“ a vzestupem moci římské republiky po porážce kartáginského vojevůdce Hannibala. Soustředí se přitom nikoli na národy historicky triumfující, tedy „ve světle“ , Řeky, Římany a Židy, ale na národy poražené a opomíjené: Lýdy, Frygy, Thráky, Etrusky, Galy, Peršany, Filištíny a další kmeny a národy žijící v této době. Chce překonat omezení daná zaujatým pohledem klasické filologie či Starého zákona; základní tezí je pokorné přiznání faktu, že západní civilizace není nevyhnutelným a logickým koncem a cílem dějin a že nekritický obdiv k antickým národům, kterému přitom podléhali i tak inteligentní a svobodomyslní lidé jako Oscar Wilde, je často velmi nespravedlivý. Neboli střet Řeků s Peršany není střetem osvícené evropské demokracie s asijskou despocií a tmářstvím, naopak se snaží střízlivě hodnotit hašteřivost a svárlivost Řeků proti míru a náboženské i kulturní toleranci perské veleříše.

Možná zde vidíte čertovo kopýtko relativismu a přehodnocování hodnot a tradic, ovšem Kienitz (alespoň v tomto díle) není žádný levičácký snílek. Kritizuje sice klasické učence za již zmíněné nekritické nadšení i shovívavost k nepochybným zločinům Řeků a Římanů a snaží se věci uvést na pravou míru. Rovněž tak zpochybňuje nadřazenost racionálního myšlení, které počíná u starých Řeků a je snad největším dědictvím západní civilizace umožňujícím veškerý dnešní pokrok a blahobyt; naopak vyzdvihuje způsob myšlení Etrusků a mnohých dnešních asijských národů, kdy se nehledají příčinné souvislosti, ale smysl veškerenstva v pokoře před božstvy. Opakovaně a důsledně připomíná pojem Palestina, země Filištínů/Pelištejců/Pelesetů. Naproti tomu zastává velmi „jestřábí“ stanovisko, že chtít mír za každou cenu pouze povzbudí odhodlaného a bezohledného protivníka k útoku. Snahu o integraci Evropy hodnotí již tehdy (v roce 1981!) jako vybudování obrovských, těžkopádných a nákladných byrokracií – navzdory všem krásným řečem; počáteční nadšení už dávno vyprchalo, nastoupilo vystřízlivění a rezignace. A nebojí se citovat slova Oswalda Spenglera, která považuje za prorocká (a jen mírně je uhlazuje tím, že neodpovídají dnešnímu jazykovému úzu): bílé panské národy pozbyly svého někdejšího postavení. Kde včera poroučely, tam dnes vyjednávají, a budou se zítra vlichocovat, aby mohly vyjednávat.

Kniha už svým rozsahem cca 250 stran nemůže být vyčerpávajícím popisem „národů ve stínu“. Na tomto malém rozsahu se však podařilo vytvořit plastický obraz této pohnuté doby, vyprávěný živým jazykem, promyšleně strukturovaný a zasazený do souvislostí. Příběh začíná u velkolepých a sebejistých říší Egypťanů a Chetitů, stručně pohlédne na kultury Řecka doby bronzové, a pak již následuje ona veliká katastrofa, srovnatelná se zánikem Říma a stěhováním národů. Na troskách vzniká nový středomořský svět. Egypt, který jako jediná významná civilizace „mořským národům“ odolal, je jimi nakonec podmaněn – nikoli dobytím, ale zevnitř, imigrací a následným převzetím moci ve státě Lybijci. Od té doby až do 20. století již o osudech nilské země rozhodují cizinci. Chetitská říše zaniká, v Malé Asii pak vznikají nové státy neméně vyspělé. Rozvíjí se městské státy Féničanů, kteří světu dali jedinečný vynález, hláskové písmo. Filištíni konají své státotvorné dílo a střetávají se s Hebrejci. Lýdové v malé Asii vynalezli další jedinečnou věc, přeživší do naší doby: mince, normované kousky drahého kovu, jehož hmotnost garantuje stát svým znakem. Médové likvidují brutální říši Asyřanů a vzápětí jsou poraženi Peršany, kteří staví svou říši na solidní státní správě, přiměřených daních a respektu ke kulturním i náboženským hodnotám podmaněných národů; zároveň však rozvíjejí a šíří učení Zarathuštry, které významně ovlivnilo monoteistická náboženství dneška. Autor neopomíjí ani zajímavou a ve střední Evropě prakticky neznámou sardinskou kulturu nuraghů – opevněných obytných věží.

Mezi všemi je však Kienitzovi obzvláště drahý národ, který si říkal Rasenna a nám je známější pod řeckým názvem Tyrhéni nebo latinským Etruskové. Tato pilná a nadaná rasa obývala, civilizovala a urbanizovala Apeninský poloostrov a v osmém století před Kristem jej vyvedla z temnot prehistorie. Zruční řemeslníci, horníci, hutníci a kováři. Schopní zemědělci, jejichž kvality oceňovali i Římané, tvůrci melioračních zařízení i šlechtitelé dobytka. Zdatní obchodníci, námořníci, též ovšem piráti. Stavitelé měst, mezi nimi i Říma, budovatelé hrobek s působivou sochařskou a malířskou výzdobou. Stateční válečníci. Lidé, uznávající a vychutnávající drobné životní radosti jako tanec, hostiny a sport, přičemž se mnohých zábav zcela svobodně a samozřejmě účastnily i ženy (na rozdíl třeba od Řeků). Svůj životní styl zachytili ve výzdobě hrobek, v podsvětí chtěli pokračovat stejně jako za svého života.

Jejich civilizaci a štěstí však učinila konec série katastrof v 5. století př.n.l: námořní porážka od Řeků, která vystavila pobřežní města drancování, vpád Galů do Pádské nížiny a především stupňující se tlak římské republiky v procesu, který je eufemisticky nazýván sjednocením Itálie. Ve skutečnosti šlo o dlouhou a krvavou válku přecházející mnohdy v genocidu, ve které si Řím sáhl na dno sil a musel uplatnit své nejlepší vlastnosti- neobyčejnou houževnatost, vytrvalost i tvrdost hraničící s brutalitou. Etruskové nakonec podlehli, zmizeli z dějin; velké dílo císaře Claudia "Tyrrhenica", symbolické zakončení jejich kultury, se ztratilo.

V nadpisu jsem psal o poučení z dějin. Historie se sice neopakuje, ale, jak prohlásil jakýsi československý disident, občas se kurevsky podobá. Budiž i nám poučením, jak může nesporně bohatší a vyspělejší národ podlehnout národu zaostalejšímu, ovšem odhodlanějšímu. Pád etruské civilizace je příběhem mnohé nezodpovědnosti a zbabělosti. Městské státy čelily Římanům jednotlivě nebo jen s hrstkou spojenců a ti je mohli postupně likvidovat. Když Římané ničili Veje a vyvražďovali jejich obyvatelstvo, stály okolní státy s výjimkou nejbližších sousedů stranou. Obdobně tak během války Tarchuny (Tarquinií) s Římem. Přes veškerou římskou krutost se nedokázaly včas spojit a mnohé lavírovaly a vyjednávaly; nezískaly samozřejmě nic. Nedokázaly využít ani nejpříznivějšího momentu, po vyplenění Říma Galy. Až na začátku 3. století př.n.l., kdy už jim šlo o to poslední, o bytí a nebytí, se zbylé etruské městské státy spojily se vzbouřenými kmeny Samnitů; jak píše autor, byla to však labutí píseň etruského národa. Když půl století poté do Itálie pronikl Hannibal, zůstali Etruskové pasivní.

Politický konec Etrusků ještě neznamenal konec jejich kultury. Dál vznikaly podzemní nekropole s bohatou výzdobou, proti předchozím námětům však převládá atmosféra smrti, ponurosti, zmaru a beznaděje. Známým příkladem je „Podsvětní hrobka“, Tomba dell´Orco, z doby kolem roku 300 př.n.l.. V ní se nachází tato freska, ke které bych chtěl připojit osobní komentář (reprodukce v knize je pouze černobílá, ovšem neméně působivá).
 

Nejsem znalcem ani zvláštním milovníkem výtvarného umění, naopak jsem se vždycky lehce vysmíval přecitlivělým návštěvníků galerií a jejich vzdychání nad sochami či obrazy. Ale tato malba a k ní připojená slova mnou hluboce otřásly.

… V bezútěšném sousedství démonů a poslů smrti však narazíme na úžasný, hluboce dojemný portrét krásné mladé ženy, kterou je Velia Velcha, příslušnice aristokratické rodiny z Tarchuny. Z profilu je zachycen jemný obličej rámovaný hnědými vlasy, na hlavě má vavřínový věnec, na krku zlatý náhrdelník. Nejpůsobivější je ale nepřehlédnutelný rys rezignace a melancholické vážnosti, který vyjadřují její ústa. Velia Velcha je zachycena uprostřed slavnostní hostiny, jejíž vyobrazení – s výjimkou Veliiny tváře – však z větší části propadlo zkáze. Tato samotná hlava nicméně ukazuje, že rozdíl mezi touto pohřební slavností a staršími vyobrazeními hostin s jejich radostnou, slavnostní náladou, je rozdílem mezi dvěma světy. Paní Velia Velcha je symbolem etruského světa její doby, pohled na její tvář říká víc než všechny údaje řeckých a latinských autorů o jednotlivých událostech etruských dějin této epochy.

Autor dále vysvětluje etruskou víru ve fátum, neúprosný osud, podobající se pojmu „kismet“ v islámském světě. Z takových představ mohou vyplynout zcela protikladné způsoby jednání: nejvyšší aktivita a statečnost stejně jako pasivita a rezignace.

…Přestože se ještě v jednotlivých případech objevil záblesk statečnosti, ztratili již Etruskové této doby jako celek víru v sebe samy, ve vlastní úspěch a budoucnost. Rány, které je stíhaly jedna za druhou od prohrané námořní bitvy u Kýmé, byly příliš kruté. Tak se naplnilo fátum národa, který se již cítil starý a unavený.

Dlouho jsem tehdy nemohl usnout. Představoval jsem si obrázky dívek a žen, které znám a mám rád,zachycené takto, hrdé, vážné, krásné a zoufalé. Jistě rozumíte proč, na co a na koho narážím. Postupně však ve mně převládl vzdor. Takhle to nesmí skončit! Ještě jsme neprohráli! A za sebe jsem si slíbil, že udělám vše, co bude v mých silách, aby to tak neskončilo. Snad tomu přispěji alespoň doporučením na tuto skvělou knihu.

Friedrich-Karl Kienitz, Národy ve stínu. Soupeři Řeků a Římanů v letech 1200 – 200 př.n.l., přeložila Eva Pátková, vydal Odeon v roce 1991, kniha se objevuje v nabídce internetových antikvariátů celkem běžně.