Neznámý otrhaný chudák se jednoho dne objeví před dveřmi domu rabiho Jochanana ben Zakaje a s pláčem prosí zda by nemohl studovat Tóru, přestože nemá žádné prostředky kterými by se mohl odměnit svému učiteli. Rabi Jochanan je dojat vroucím přesvědčením a zápalem mladého muže, který jej vyděluje za zástupu všude přítomných profesionálních žebráků a naučí jej první motlitbě „Slyš Izraeli“. Druhý den je sám zvědav, zda se cizinec objeví a vskutku se tak stane. Den co den cizinec, který se představil jako Eliezer, dochází na vyučování a učí se Tóru větu za větou. Ostatní žáci se však cizinci podivují, vypadá jako žebrák, páchne jako žebrák, ale nechová se jako žebrák. Je nadán nejen vyjímečnýmou pamětí, ale i dalšími schopnostmi ke studiu - tedy přirozenou inteligencí. Naučený text neopakuje mechanicky ale bádá a hloubá nad jeho významem a sám mistr žáky vybídne, aby o cizinci zjistili co jen nejvíc. „Živí se jen prachem a odpadky ze zeleninového trhu,“ oznamují žáci. „Nemá domov a nocuje jako jiní žebráci kde se dá!“ Soucit a pohnutí se zmocní rabiho Jochanana ben Zakaje a praví „Eliezeri, Eliezeri, já jsem trpěl zápachem tvých úst a tvého těla, celý svět však ucítí z tvých úst svěží dech Tóry“. Určí Eliezerovi z vlastního jakési stipendium a umožní mu tak jak obživu, tak důstojnou střechu nad hlavou.

Eliezer ben Hyrkanos se narodil v domě bohatého a váženého majitele pozemků a obchodníka. V každém případě daleko od tak „nepraktického“ vzdělání a znalostí boha, víry a smyslu lidského údělu na tomto světě. Podle jedné verze je Eliezer vypuzen z domu svojí touhou po duchovním vzdělání, po Tóře, tak odlišné kupeckému duchu rodného domu, podle verze druhé se spíše distancuje od protiřímských radikálních postojů, bouřlivých debat a příprav k povstání otce i bratrů a raději sám odejde. Ani jeden postoj jej neinspiruje a nenaplňuje a zamíří do Jeruzaléma, kde doufá v naplnění svých skutečných ambicí a utišení svého vnitřního neklidu a nepokoje. Po Eliezerově odchodu z domu je otec pobouřen nevděkem prvorozeného a tak zejména poté, co s celou rodinou těžce překonají existenční problémy, způsobené podle první verze špatným investicemi a hrozbou ztráty celého majetku, podle verze druhé díky obvinění z protiřímského spiknutí a dokonce uvěznění, spěchá do Jeruzaléma prvorozeného syna vydědit a zapudit. Kupec či příležitostný protiřímský spiklenec Hyrcanos usedne v Jeruzalémě ku příležitosti šabatu do zadních řad shromáždění, kde má promluvit věhlasný rabi Jochanan ben Zakaj. Ten ale shromážděnému zástupu představí svého nejhorlivějšího a nejlepšího žáka Eliezera a vyzve ho k prvnímu veřejnému vystoupení. A opět podle verze první mluví Eliezer o svátosti šabatu, podle verze druhé varuje před neuváženou válkou a kárá ty příliš horlivé „Ti kdo vyvolávají válku, válkou zahynou“. (Že by šlo jen o náhodnou podobu biblického: „Kdo mečem zachází, mečem také zhyne?“) Eliezerův proslov sklidí nadšené ovace a dojatý otec vykřikne „Já zde musím být nejšťastnější, neboť to je můj syn!. Přišel jsem do Jeruzaléma abych syna vydědil, ale změnil jsem názor. Bude mým jediným dědicem“. Eliezer skromně odmítne – „nezajímají mně pozemské statky, mým jediným bohatstvím je bohatství Tóry“ Eliezer ben Hyrcanos se v každém případě tímto dnem stal výraznou osobností duchovního života Jeruzaléma a celého Izraele.

Životní, věroučné a filosofické postoje rabiho Eliezera byly však blíže Šamajovu radikálnímu vzoru nežli umírněnému Hilelovu. Je nesmiřitelný co se týče Zákona a Víry. Ostře vystupuje nikoliv proti obrannému postoji Židů, ale proti výbojné politice Římanů. „Přišli jste s námi bojovat a budete poraženi. Možná to bude trvat roky, nebo celá staletí, ale budete poraženi a naše země se osvobodí. My Židé nevěříme vy výboje!“ Výtečná paměť Eliezerovi trvale zachovávala nejen slova zákona, znalosti a zkušenosti předků, ale i vlastní zážitky a Jochanan svého nadaného žáka přirovnával k dobré nádrži na vodu.“Nic, ani kapka se z ní nikdy neztratí“. Nikdy nezapomene na dobrodiní a lásku, kterou jej učitel zahrnul od prvních dnů a zůstane mu věrný až do smrti. S rabim Jehošuou, svým pozdějším názorovým protivníkem odnášejí z obleženého Jeruzaléma rakev s mistrovým „mrtvým“ tělem a v Javně pak po jeho smrti pokračuje v jeho díle a vyučuje vlastní žáky. Ve „vinici“ Javně. Vinici, která vydá své plody a kde žáci také sedí v řadách nad sebou jakou viničné keře. Jeho věrnou manželkou byla Imu Šalom, sestra rabana Gamliela. Eliezer často chválí praktickou moudrost žen, jejich zručnost a vynalézavost při práci, ale také praví : „Nedávejme ženě Tóru, raději jí spalme“. Je to zvláštní kontrast, neboť Ima byla vzdělaná a velice emancipovaná žena, zasahující do učených debat a bez rozpaků vyjadřující svůj názor citujíce posvátné texty. Že by to bylo pravým důvodem Eliezerova odporu?

Hluboký úpadek morálky, mravů Židů před pádem Jeruzaléma nespatřuje výhradně ve vlivu „bezbožných“ Římanů. Odsuzuje a kárá své spoluobčany jak snadno a rychle zavrhli Boha a Zákon a podlehli svodům moci a majetku, požitkářství a přepychu, jak snadno a rychle napodobují mravy a způsoby cizinců v touze vetřít se do jejich přízně a přiživit se na jejich úspěších, moci a bohatství, pramenících z násilí ,války a výbojů proti cizím zemím a národům. Mnozí velcí učenci a myslitelé židovského původu přijímají i římská jména, rodný jazyk nahrazují latinou a řečtinou, studují „pohanské“ filosofy, historiky, životopisce, cestovatele, píší, mluví a vyučují v řeckých a římských městech v jejich nadnárodním a „světovém“ duchu a stylu. Není to náhoda, neboť již dávno před pádem Jeruzaléma vznikaly ve středomořských metropolích židovské kolonie, kolonie rostoucí a prosperující. První generace obchodníků – dovozců a vývozců, bankéřů a směnárníků se svým zcela světským personálem nahradily generace duchovnějšího rázu, generace diasporních rabínů, ale také po náboženské a filosofické stránce zcela nežidovských, vpravdě antických vzdělanců. Pro tyto zrádce a odpadlíky nemá mezi jinými také rabi Eliezer vlídného slova a uznání. Nepřátelsky se chová k pohanům a nesouhlasí s jejich konverzí na židovskou víru. Je tvrdý a neústupný, Zákon je nade vše, zákon musí zbořit i horu. Nepromíjí prohřešky. To za ním přijde žena se slovy „Můj nejmladší syn je synem mého nejstaršího syna“. Eliezer ji obviní z incestu a vyžene. Nemůže připustit žádnou kulturní a náboženskou toleranci Židů k Římu, zdůrazňuje nezastupitelnost Tóry, nechce a nemůže připustit, aby také Židé následovali osud desítek plně romanizovaných národů starověkého světa, jejichž jazyk, kultura a náboženství pod zdánlivě všemocným římským vlivem zanikly beze zbytku v pozoruhodně velmi krátké době. Ve svém protiřímském postoji povoluje (před povstáním) rebelům nosit zbraň i o šabatu, a to dokud Římané z Izraele neodejdou.

Jochananem zachráněný raban Gamliel se z Javny vydal na cestu do Říma a jako průvodce si vybral rabíny Eliezera a Jehošuu. Snad pod dojmem smířlivých ediktů císaře Narvy doufají dosáhnout pokornou žádostí u císaře ukončení stále se opakujících vln pronáledování Židů, doufají dokonce v možnost návratu Židů do Jeruzaléma. Císařové se však střídají v tomto dramatickém období rychleji než osamocené intervence duchovních představitelů malého a poraženého národa a nový císař Dominicián se chová ještě krutěji a nesmiřitelněji než Titus, původce zkázy Jeruzaléma. Javanští rabíni navštíví Titův chrám „míru“ a pláčí nad zde vystavenými posvátnými předměty z vydrancovaného židovského Chrámu, jsou rozčarováni ze sice početné, ale poraženecké a značně romanizované diasporní židovské kolonie v Římě. Sanhedrin se v po jejich návratu přestane v Javně oficiálně scházet. Z důvodů bezpečnosti účastníků jeho běžná zasedání nahrazuje „Vaad hakavod“ složený jen z místních rabínů. Zde dochází ke stále ostřejším názorovým sporům rabiho Eliezera s jeho někdejším věrným druhem a spolužákem Jehošuou. Proti Eliezerovu tvrzení, že sny jsou zrcadlem naší minulosti Jehošua namítne tvrzení že sny jsou naopak obrazem naší budoucnosti. Proti tvrzení, že hluboké pokání spasí Izrael, Jehošua ihned namítne že utrpení zřejmě ještě dosti nebylo a je třeba „nového Hamana“ který Židy ještě hroznějším a krutějším pronásledováním přivede zpět k Bohu.

Eliezer je až do důsledků věrný svým učitelům. Když je mu předloženo 30 náboženských otázek, týkající se suky (náboženské slavnosti), zodpoví jich pouze 12 se slovy „O těch ostatních moji mistří nikdy nehovořili. Nikdy jsem neříkal nic jiného,než co oni!“ Cítí se dědicem "starých moudrých" a z tohoto přesvědčení také vystupuje a jedná při rozpravách a sporech se svými současníky. Neochvějně věří, že za jeho názorem stojí staří moudří mistři, tedy „většina“. Jak již bylo řečeno, řídil se Eliezer spíše Šamajovým vzorem nežli Hilelovým. Vždy tvrdohlavě a neústupně, a pokud byl přesvědčen o své pravdě, tak bez ohledů na následky. Jako takový byl zřejmě již dlouho středem nevraživosti svých učených vrstevníků a zášť vyvrcholila v nám těžko pochopitelném „sporu o pec“. Tato legenda je naplněna nadpřirozenými zásahy, obvyklými v Talmudu u životních osudů mužů, považovaných za obdařené mimořádnou boží přízní. Spor se točí kolem problemu obyčejné pece na chléb - Může být pec, vysvěcená jako „čistá“ po rozebrání, přemístění a postavení jinde i nadále považována za „čistou“? Rabi Eliezer trvá na svém přesvědčení že ano - oproti nesouhlasnému tvrzení všech spoludebatníků. Nakonec se na Eliezerovu výzvy, počínající slovy „Je li můj výklad Zákona správný…..“ nejprve sám přemístí strom, pak řeka obrátí svůj tok a na závěr se začnou řítit i samotné zdi sálu. Jejich pádu zabrání rabi Jehošua výzvou „Vás se to netýká!“ Nakonec promluví přímo boží hlas (což není poprvé ani naposledy v Talmudu) na podporu stanoviska Eliezerova. I ten je však oponenty zamítnut slovy „Nám nepřísluší poslouchat boží hlas, ale následovat rozhodnutí většiny. A většina mluví proti Eliezerovi!“ Událost má závažné následky. Eliezer je vyloučen ze Sanhedrimu (jemiž předsedá Gamliel), je mu zakázáno vyučovat, jeho spisy jsou veřejně spáleny. Rabi Akiva je vybrán, aby Eliezerovi přinesl rozsudek soudu. Jat úctou a bázní před proslulým starým rabínem mu sdělí „Zdá se, že ostatní se od Vás odvrátili“. Rabi Eliezer ihned pochopí a podle legendy se dá do pláče. Silou tohoto pláče zkysne droždí v dížích a zrno shnije v sýpkách. Jeho pohled zažíhá požáry kamkoliv dopadne. V tu chvíli se Eliezerův tchán, raban Gamliel plaví po moři a z ničeho nic se spustí prudká bouře. Gamliel se vroucně modlí :“ Pane všehomíra, co jsem učinil, učinil jsem nikoliv pro svoji, ale pro tvoji slávu a pro smíření lidu Izraele!“ Tak se bouře uklidní a raban Gamliel přežije. Šlo vlastně z jeho strany o nepřátelství? Mnohé napovídá, že stále se škorpící a neústupný rabi Eliezer byl v rostoucí neoblibě u ostatních učitelů a „sporem o pec“ poskytl vítanou záminku ke svém potrestání a zavržení. Ke snad až příliš přísnému trestu. Ať již měl s nešťastnou „pecí“ pravdu či nikoliv, proč potom byla spálena všechna jeho dřívější díla? Ima Šalom je zmítána obavami o osud manžela, nechce však přát zlé vlastnímu bratrovi, kterého manžel pokládá za strůjce úkladů. Není důležité, nakolik je toto podezření pravdivé, jisté je že Gamliel brzy nato zemřel. Ima je přesvědčena že jeho smrt si na Bohu vyžádal její manžel, neboť „jsou li všechny brány do nebe uzavřeny, jediná otevřená zůstává – pro oběti bezpráví.“ Podobnou událost cituje Talmud ještě jednou, kdy žák Eliezera urazil tím, že vyučoval ostatní žáky v mistrově přítomnosti. „Lituji jeho ženu, neboť brzy bude vdovou“ řekl rabi Eliezer a brzy se jeho slova naplnila

O původu rabiho Jehošuy ben Chananji je díky Talmudu známo poměrně hodně. Víme že byl z vážené rodiny, pracoval uvnitř Chrámu a účastnil se již v dětském věku řady veřejných i soukromých slavností u předních osobností náboženského a společenského života starého Jeruzaléma. Na jeho adresu pravil rabi Jochanan, proslulý nezměrnou chválou svých oblíbených žáků „Šťastná žena,která jej porodila“. Vážená rodina nemusela být nutně rodinou duchovních, podle jedné zprávy pracoval Jehošua jako kovář, další zmínka praví že pro kohosi zhotovil dokonalé jehly, čili dnes bychom řekli kovář miniatur. Příslovečná byla jeho nepohlednost – Jistá dáma si přišla k rabi Jehošuovi pro radu a nadšena odpovědí pravila „Jak se v tak ošklivém těle může skrývat tolik moudrosti?“ Rabi odpověděl : „Kde tvůj otec schovává nejlepší víno? Ve zlatém i stříbrném džbáně se víno zkazí, v hliněném zachová vůni i chuť“! „Znám spoustu lidí moudrých i krásných“ odvětí dáma. „Jistě by byli moudřejší, býti méně krásní“ zakonči debatu Jehošua. V jiné, náboženské rozpravě se Jehošuy optají diasporní Židé z Alexandrie ať jim prozradí, jak budou v den zmrtvýchvstání oblečeni Židé padlí při pověstném bloudění pouští. „Na tom nám nejlépe odpoví Mojžíš, jakmile vstane z mrtvých!“ Po zkáze Jeruzaléma rabi Eliezer souhlasí s názorem mnohých, že již nelze pít víno ani jíst maso, když toto již nemůže být v Chrámu obětováno bohu. Nikoliv Jehošua. Pak by podle jeho výkladu nebylo možno jíst ani chléb, ani ovoce, ani pít vodu. „Nemáme právo pro svůj smutek a pro svoji bolest opouštět sami sabe“

Tóra nebyla zdaleka jediným zdrojem vědomostí rabiho Jehošuy. Věnoval se podle starých textů matematice, geologii ,zoologii i astronomii. Správně předpověděl např. přílet komety. Nesnášel farizeje, jakož i slabomyslnou zbožnost obecně. Odmítavou ženu kladl za příčinu lidského neštěstí, inteligenci která se vloží do služeb zlu za původce neštěstí celosvětových (což bylo zjevně cílené na římské vojevůdce a císaře). „Farizej tlučící hlavou do zdi že tak dokazuje svoji zbožnost“?“Muž, který nezachrání cizí tonoucí ženu, protože by se jí musel dotknout, že je zbožný?“ „Žena odmítající svého manžela zničí svůj i jeho život, jakož i život jejich narozených i nenarozených dětí!“ Pověstné jsou také jeho zcela jistě teoretické rozpravy s císařem Hadriánem. Císař předvádí a vynáší velikost,bohatství a moc Říma, který kromě jiného porazil, potupil a svrhl i boha Izraele : „Kde máš svého boha,chci jej vidět!“ „Podívej se do slunce“ praví Jehošua. Když se to císaři nepovede a odvrátí pohled, Jehoša praví : „Nejsi schopen pohlédnout do tváří odrazu našeho boha a chtěl bys spatřit jeho samotného?“ Zaznamenány jsou také jeho hádky s „minim“, prvotními křesťany které probíhají v rovině teologické disputace zejména v Bei Avidanu poblíže Javny. Když mistr na tyto veřejné debaty po letech přestal docházet, přátelé i odpůrci se podivili. Rabi se omluvil s odkazem na svůj již vysoký věk. S „minim“ měl podle tradice jisté styky i rabi Eliezer a byl za ně vězněn a vyslýchán Římany. Poté co prohlásil „Věřím ve svého Soudce“ byl však propuštěn, neboť podle názoru římského prokurátora tím osvědčil věrnost k Římu. Je to ale právě Jehošua, který svého názorového protivníka nejen přežije, ale po zprávách o špatném zdravotním stavu Eliezerovu přesvědčí i ostatní v Sanhedrimu k odvolání klatby uvalené na rabiho a na plnou rehabilitaci jeho života a díla. Klatba je odvolána a rabíni přistupují popořadě před umírajícího. „Co chcete, proč jste přišli“? “Přišli jsme se poučit:“.“A proč jste se nepřišli poučit dříve? Nejsem si jist zda zemřete přirozenou smrtí!“ Možná jen tradice dokresluje obraz kontroverzního rabína, obdařeného jakousi vlastní soukromou linkou k Bohu, možná starý opuštěný muž opravdu vyřkl své temné proroctví. Když ale poté v Sanhedrimu propukne hádka o jeden z výroků rabiho Eliezera, umlčí ji Jehošua slovy „Mrtvého lva nemáme hanět, ani zpochybňovat jeho sílu“

Jehošua nevěřil zázrakům, nebo jim kladl mnohem menší váhu než mystický duch Eliezerův. Jeho praktické zaměření odmítalo odvolávat se k „hlasům z nebe“ nebo se spoléhat se na sebestřednou a samospasitelnou přítomnost „starých moudrých“ v každodenních úkolech a rozhodováních. Po velikém pobouření, které v Izraeli vyvolalo Hadriánovo rozhodnutí zamítající návrat Židů do Jeruzaléma a obnovení Chrámu byl vybrán právě Jehošua, aby uklidnil rozhněvané hlasy, volající do války a dokonce k pochodu na Řím. Posloužil si touto bajkou „Jednoho dne lvu uvázla kost v krku a slíbil skvělou odměnu tomu, kdo mu od kosti pomůže. Nabídl se čáp a vskutku svým dlouhý zobákem kost vytáhl. Pak se hlásil o svou skvělou odměnu. Tu si již dostal, odvětí lev. Měl si hlavu v mojí tlamě a přesto si stále naživu“.

Podivuhodně jednoznačnou až zarputilou chválu snášejí talmudické texty na rabiho Eliezera, přestože se jeho tvrdost a fanatická zásadovost neobracela vždy jen k římským agresorům, ale spíše a častěji do vlastních řad. Podle jedné legendy i bůh citoval na hoře Sinaj Mojžíšovi z jednoho Eliezerova pojednání. Bůh si přeci jistě mohl dovolit citovat z díla které ještě nebylo napsáno.... Nejspíše se jeho současníci a následovníci poněkud styděli za nespravedlivé odsouzení a vybcování Eliezera po „sporu o pec“, snad se také sami před sebou omlouvali častým zdůrazňováním poněkud hrozivých stránek jeho osobnosti. Jeho chybou bylo jednoznačně že tam, kde mu došly v libovolném sporu logické argumenty až příliš často se obracel k bohu, chybná byla jeho přehnaná sebedůvěra že ne-li bůh, pak přinejmenším všichni „staří moudří“ jsou na jeho straně. “Ve sporu o boží věci má bůh promluvit, nikoliv ve sporu o pec“ bylo názorem jeho oponentů. Jak již víme z dřívějšího vyprávění, Tóra podle obecného mínění starých židovských učenců není majetkem božím a bůh nemá právo se plést do lidských sporů o její výklad. Tento zvláštní vztah dávných Izraelitů k jejich všemocnému jedinému bohu dokládá výmluvně mnohem pozdější příběh, kdy se rabi Natan ptá rabi Elieho :“Co na to bůh? Bohu nevadilo, že mu rabi Jehošua ve sporu o pec upřel právo promluvit?“ „Inu,bůh se usmál a pravil - moji synové mě porazili!“. Bohu nevadí, přou li se jeho děti o Zákon, který jim daroval, bohu vadí když jej porušují a zavrhují. Eliezer chyboval když v nezlomné a pyšné víře ve svojí pravdu působil rozkoly ve stále smrtelně ohrožené židovské komunitě v Javně, jako náhradním, zástupném centru židovské vzdělanosti a náboženství. Bezpráví, jehož bylo dopuštěno exemplárním zavržením celého jeho učení napravil jeho dřívější názorový protivník Jehošua plnou rehabilitací života a díla této bezesporu významné židovského osobnosti dávných staletí.