Životní příběh již několikrát zmíněného rabiho Akivy přeznamenává tato talmudická legenda : Mojžíš byl na hoře Sinaj udiven množstvím značek a ornamentů, která Bůh vpisuje do Tóry a divil se proč tak činí. „Jednou se narodí muž jménem Akiva ben Josef, který bude v každém slově, v každém písmeně a každé značce Zákona hledat všechny jeho možné významy, proto mu je připravuji“, odpoví Bůh. Mojžíš projeví přání tohoto zvláštního muže spatřit a bůh jej přenese do Akivovy školy o mnoho století do budoucnosti. Zde poslouchá Akivův výklad a cítí se z něj příliš nejistý, nevědomý a nevzdělaný k jeho pochopení, dokud Akiva nepronese : „To jsem slyšel od svých učitelů a ti zase od svých. A tak to pokračuje až k „Halacha leMoše miSinai“ – k Zákonu Mojžíše na Sinaji. Mojžíš je polichocen, ale i udiven a ptá se boha proč tedy nebyl Zákon předán mnohem moudřejšímu a nadanějšímu Akivovi. „Zmlkni, to jsou mé záměry a těm nerozumíš!“ , praví bůh a na Mojžišovu žádost mu ukáže také konec rabiho Akivy. Vida jeho utrpení na mučidlech Mojžíš zděšeně zvolá : „Taková je odměna vykladačům a učitelům tvého Zákona? To má být osudem tvých vyvolených a nejvěrnějších?“ „Zmlkni, to jsou mé záměry a těm nerozumíš!“ odpoví mu opět bůh. Jeden citát z midraše říká že bůh svěřil Akivovi i jiná tajemství nežli Mojžíšovi. Bez Akivy by byla Tóra zapomenuta a Talmud by nebyl stvořen. Jistě není náhodou že je ve starých židovských textech citován snad nejčastěji a je mnohými pokládán za významnější osobnost nežli jeho předchůdce a učitel rabi Jochanan ben Zakaj, tak následovník Jehuda Hanasi, skutečný duchovní otec psaného Talmudu. Jeho jméno je dodnes vzpomínáno mezi deseti Mučedníky Víry při obřadech v den Jom Kipuru

O málokteré z postav starověkého Talmudu bylo vedeno tolik vášnivých a náruživých sporů jak ve starší, tak v novější době. Zejména jeho mučednická, mlčenlivá smrt dala základ jisté rozporuplně vnímané židovské tradici : „Bůh miluje utrpení. V utrpení je spása“ – abychom použili přímo Akivových slov. Jistě nelze pouze Akivovi vyčítat trpný a odevzdaný postoj Židů ke staletím pronásledování a pogromům v různých cizích zemích kde přežívali v diaspoře, stal se spíše mezi stoupenci tohoto postoje jakýmsi jeho symbolem a štítem. Oponenti a kritici správně namítají, že židovské náboženství je vždy a plně na straně života, nikoliv smrti. Je však sporné zda Akiva svým neprotivením se mučednické smrti ji vítal či dokonce upřednostňoval. Římskému guvernérovi Tinneovi Rufusovi, který se jej táže, zda nemá strach ze smrti , praví : „Naplňuji první boží přikázání a miluji svého Pána z celého srdce, celou duší a ze všech svých sil. Mám-li mu nabídnout i svoji lásku k životu, tak tato chvíle nadešla. Jak bych se z toho neměl radovat!“ Lze však toto konstatování jednoznačně považovat za očekávání mučednické smrti? Těžko vynášet jednoznačné rozhodnutí. Po každém pogromu, zvláště po tom nejstrašnějším v první polovině 20.století se tato otázka znovu vynořovala ze starých knih a pro objektivitu dodejme že ne vždy jen v souvislosti s rabim Akivou. „Smrt není radostná!“ praví kritici trpného smířeného postoje vražděného člověka, „Neodporování zlu je slabostí a hříchem!“ Jistě mají pravdu. Židé však všechny pogromy 2000 let přestáli a přežili a to je také pravdou.

Vojenská síla v době zkázy Jeruzaléma z rukou Římanů zklamala a nikoliv se pouze jevila, ale byla zřejmou a neodvratnou cestou do záhuby a zničení fyzické i duchovní existence celého národa. „Tam kde stával Chrám se lišky prohánějí!“. Také rabi Akiva byl konfrontován s katastrofou, s „churbanem“, také on ovzduší nenapravitelné a neodčinitelné viny musel změnit ve ovzduší života pro sebe i své současníky. Není již nikde na světě pro Židy místo? Nikoliv, právě uprostřed zkázy, právě uprostřed zdánlivé nemožnosti přežít nachází Akiva svou naukou a svým příkladem prostor k přežití. Neklaní se nepříteli, nepřizpůsobuje se nepříteli, nesouhlasí s nepřítelem. Učí Tóru a vykládá staré mistry tak, jak přikazuje Zákon a Tradice. U Akivy není místo na zoufalství ani na rezignaci na odkaz předků. Jeho postoj k reálnému životu, k přežití, charakterizuje jeho příběh o dvou mužích ztracených v poušti. Jediná nádoba s vodou je vše, co mají oba přátelé k dispozici. Co si mají počít? O vodu se rozdělit a pravděpodobně stejně zemřít oba společně? Rabi Akiva, v souladu se Zákonem praví, že se nikdo nesmí obětovat, ani pro přítele či člena rodiny. Vodu tedy vypije její majitel a ten přežije. Nelidské rozhodnutí? Je snad lidštější smrt, která postihne oba dva? Ten kdo přežije, ponese odkaz i svůj dluh vůči mrtvému – či vůči mrtvým - které nechává za sebou při své další pouti životem. Ojedinělý je Akivův odkaz, jeho osobitý vztah k životu a přežití. Jaký byl Akiva? Věrný Tóře, nesmlouvavý k falši a přetvářce, soucitný k chudým a poníženým. Je oddaně věrný své manželce Ráchel, přestože byli od sebe odloučeni 12, podle jiného pramene 24 let. Když vyučuje Tóře, odmítá výuku přerušit za jakýchkoliv okolností. Ani zpráva o onemocnění syna Šimona jej neodloučí od povinnosti, která je mu nade vše. Třikrát na zprávu o jeho horšícím se zdravotním stavu pronese ke svým žákům : „Šaalu“ (pokračujme v rozpravě). Až když Akivovi oznámí : „Hišlim“(je konec) pronese Akiva „Dosud nám povinnost diktovala Tóra. Nyní máme povinnost k mrtvému!„ , ukončí výuku a odebere se k pohřebním obřadům. Když o řadu let později podle pověsti vstoupí se třemi dalšími mudrci do Pardes, zahrady tajného (božího) poznání, jako jediný ji opouští nedotčen a v míru. Muž míru? Ten, který i po zkáze Jeruzaléma tolik horoval pro ozbrojený boj proti Římu (viz údajných 30 000 Akivových žáků padlých při dalším povstání), ten který slavnostně korunoval Bar Kochbu na Mesiáše? Ač jindy působí Akiva jednoznačným, přímým a prostým dojmem, pod povrchem se skrývá hluboce duchovní a složitá osobnost. Nepůsobí na své okolí tím poněkud strašidelným dojmem jako rabi Eliezer, nestojí za ním bůh trestající, bůh pomsty, jeho bůh je bohem odpuštění a laskavosti.

Židovské náboženství není mytologizující, bůh vystupuje se svými zázraky stejně přirozeně a samozřejmě jako kovář Jehošua kove své jehlice. Co se stalo slavným hrdinům minulosti, může se dít a děje se i dnes. Zázraky patří do života stejně jako běžné události. Mistři Talmudu častokrát hovoří s bohem, velebí jej či se s ním přou, ale tím spíše vždy zůstávají pozemšťany. Snad jen kromě Akivy není v Talmudu ani jinde dána nikomu taková aureola až nadpozemské bytosti. Slova a činy rabiho Akivy jsou vždy zveličeny až absolutizovány a bylo by chybou připisovat toto zveličování až příštím generacím v pochopitelné snaze heroizovat vedoucí představitele židovského národa z doby nejtěžšího římského pronásledování Židů, z doby téměř naprosté zkázy a zániku samotné existence Izraele. Rabi Akiva tímto fascinujícím dojmem nepochybně působil již na své současníky. Nesmírný vypravěčský talent a poutavé, živé vyprávění o blízkých i vzdálených zemích, dobách či osobách mu dle mnoha svědectví vždy zajišťovaly širokou posluchačskou obec. Zdaleka ne vždy se jednalo jen o jeho žáky ve škole. O jeho slovech bylo těžko pochybovat. Pokud rabi Akiva praví, že vstoupil do zahrady Pardes, pak do ní jistě vstoupil. Proč o tom pochybovat, jen se na okamžik posaďte a poslechněte si jej…. Z nečekaného úhlu lze náhle spatřit i oněch pověstných 30 000 Akivových žáků, padlých za Bar Kochbova povstání. Akiva vystupuje vždy absolutně. Je- li kdo nejvzdělanější, nejmoudřejší, nejpokornější, je jím Akiva. Když je čas na smíření, Akiva jde vzorem. Když je čas k boji, Akiva jde opět v čele Pokud je chudý, je nejchudším ze všech. Když později zbohatne, dává dary jen nejskvostnější a nejdražší. Svoji manželku obdaruje zlatou tiárou nazvanou „Jerušalajim šel zahav“ který jako název písně se stal mimochodem jakousi neoficiální hymnou vojáků bránících vlast v šestidenní válce r. 1967. Když neznámý Akiva odchází ve svých 40ti letech znovu studovat, je sám, když po dvanácti či čtyřiadvaceti letech navrací (jde o zmíněné dlouhé odloučení od manželky), jde s ním dvanáct tisíc, nebo čtyřiadvacet tisíc žáků. Dvanáctka byla zjevně mimořádně oblíbenou, posvátnou číslovkou mistrů Talmudu. V příbězích Talmudu je rabi Akiva stavěn na roveň Mojžíšovi, i patriarchu Jákobovi a stejně jako oni se dožívá 120ti let. I on spatřuje ještě za živa samotného boha tváří v tvář a ten sám zadrží rozhněvané anděly : „Nechte toho starce, ať ke mně přistoupí! Zaslouží si pohledět na mojí slávu!“ Je tedy Akiva spíše mužem halachy, Zákona nebo agady, Legendy? Nesmyslná otázka. Je obojím.

Akivův nízký původ, navíc z konvertitů, mu jistě byl vážnou překážkou kariéry v přísně konzervativní židovské vyšší vzdělanecké společnosti. Dlouhá a svízelná byla pouť chudého bezzemka z jeho rodiště Lyddu do Jeruzaléma, kde již jako vdovec se zmíněným synem Šimonem poznal krásnou Ráchel, dceru svého bohatého zaměstnavatele Kalby Savuy. Rozzuřený otec se vztahem pochopitelně nesouhlasí a nakonec dceru vyžene a vydědí. Šťastně oba uniknou před zkázou Jeruzaléma a deset let poté se vezmou. Ráchel trvala jen na jedné podmínce sňatku – Akivovým závazkem studia Tóry. Obživu rodiny vzala především na svá bedra. Dvanáct let navštěvuje její muž přednášky rabiho Eliezera aniž na sebe upozorní. Studium připodobňuje ke kapkám vody, které vyhloubí i v tvrdém kameni prohlubeň, stejně jako v lidském srdci lásku k Zákonu. Cesta je to svízelná. Jednou nalezne mrtvého muže. Odnese jej do města s přesvědčením, že zasluhuje slušný pohřeb. Dostane se mu však pokárání – podle zákona neznámý mrtvý má být pohřben tam, kde zemřel. Ze stejného údobí pochází také zpráva o potrestání Akivy ranami holí za hloupé a indiskretní otázky. Na živobytí si manželé vydělávali nejprve sběrem a prodejem pohozeného dřeva a slámy. Když nebylo jednoho ani druhého, Rachel si ustřihla a prodala svoje vlastní vlasy. Tato Ráchel je opakovaně představována jako vzor věrné a obětavé ženy pro níž není nic nemožné ani příliš obtížné pro rodinu a svého manžela. Pod jejím příkladem (zdůrazněme také příkladem velice krásné ženy) Akiva později vznášel až příliš přísné požadavky na jiné ženy dokonce až do té míry, že muž má právo ženu zavrhnout, není –li pro něj vědomě dosti přitažlivá. Tento jeho názor, jako jeden z mála nebyl později schválen jako trvalá součást židovského práva.

Když jeho učitel, rabi Eliezer chválí učení a moudrost svých Mistrů, kterým se nemůže rovnat o nic více nežli si kdy jeho žáci mohou vzíti od něj, Akiva dodává : „získal jsem z Eliezera tolik, co poutník z vůně kvetoucího citrónovníku, tolik světla, co jedna svíce zažehnutá od druhé či občerstvující vodu z proudící bystřiny. Ten kdo mi tyto věci daroval, nic neztrácí, ale obdarovaný má radost i užitek“. Vlastní Akivova škola se nacházela v Bnej Braku, ale často navštěvoval Javnu za soukromými i oficiálními záležitostmi – již víme že se účastnil i některých zasedání Sanhedrimu. „Tóra je venku!“ oznámil jeho příchod jeden přísedící, aby mu umožnil účastnit se zasedání, které již započalo a nikdo jej nesměl vyrušovat. Sanhedrim přerušil jednání a Akiva zasedl poté do lavice. Jindy se s žáky procházel troskami Chrámu a všichni byli pohoršeni že se mistr usmívá namísto pláče. „Vidíte, že bůh dodržel slovo a potrestal hříchy Izraele. Dodrží opět své slovo a vykoupí nás!“ Anebo : „Je osud člověka předurčen?“ „Předurčena je možnost volby!“ Když běžela diskuze o božím přikázání k lásce bližnímu „Miluj bližního svého jako sebe sama“, Akiva dodal že toto přikázání se nevztahuje na osoby (sebe)ponížené, (sebe)trestající nebo se považující za prokleté. Zaznamenány jsou jeho časté cesty do zahraničí, jak po východních zemích v sousedství Izraele (Palestiny,chceme-li), tak i do Říma, Arábie, Egypta či Arménie. Některé jeho cesty zjevně směřovaly k vyvolání nového širokého protiřímského povstání, jiné byly soukromého nebo ryze náboženského charakteru. Na těchto cestách se také seznámil se zmíněným římským guvernérem Tinneem Rufiem, se kterým vedl řadu debat. „Tvůj bůh, Akivo nás považuje za pohany a proto se na nás tolik hněvá?“ táže se jednou Tinneus. “Když tě někdo označí za psa, také se hněváš. Jak se nemá hněvat bůh, je-li srovnávám s dřevěnými či kamennými modlami“? Anebo jindy: „Pokud bůh stvořil bohaté a chudé, chce aby tomu tak na světě bylo. Proč by bohatí měli dávat dary“? „Když bohatý obdaruje chudého, dostává mnohem více než ztrácí!“ Rozhovory vedl i s romanizovaným Židem – dějepiscem Josephem Flaviem, i s dalšími řeckými a římskými filosofy a vzdělanci. Zajímal se živě nejen o náboženství a filosofii, ale též o medicínu, astronomii, matematiku či kartografii.

Nikdy se nestal členem Sanhedrimu, nezastával žádné veřejné úřady, ale vždy ostře vystupoval proti udílení trestu smrti. Bylo jeho zásluhou že určitým způsobem zjemnil přísná ustanovení Zákona aniž popíral jejich platnost. Doslovná interpretace textu není podle Akivy smyslem Tóry, každé slovo, písmeno a znak má svůj skrytý význam po němž je třeba pátrat a objevit. Dějiny jsou v jeho podání stejnou součástí Zákona jako Zákon sám. Své žáky vyučoval metodě „Derech hasod“ – proniknutí do textu. Je třeba znovu a znovu zvažovat každé slovo a každý znak Tóry a nalézt její skryté brány, vštěpoval svým žákům. Věřil, že je možno tímto hlubokým studiem, niterným poznáním Tóry a všech jejích skrytých významů urychlit příchod Mesiáše a tuto svojí víru později velice působivě prokázal. Když se stal věhlasným učitelem - ač bez hodností či úřadů, významným představitelem Židů v Izraeli i daleko za jeho hranicemi - a tudíž potenciálně nebezpečným pro Římany mu mnozí, jako Papos ben Jehuda důrazně doporučovali opatrnost. Na to Akiva použil bajku o rybách, které před rybářem uprchnou na břeh. Co jim řekne moudrý muž? „Zbláznily jste se? Vaším prostředím a ochranou je voda a vy ji opouštíte“? Později, když byli oba uvězněni Papos vzkázal Akivovi, že je šťastný muž. Byl zatčen za výuku Tóry, kdežto Papos za malichernost. Akivu zpočátku navštevoval ve vězení Jehošua ha–Garsi, přinášel mu věroučné otázky a v paměti si odnášel Akivovy odpovědi. Později, když návštěvy Římané zakázali, jeho žáci před vězením napodobovali výkřiky podomních prodavačů a mezi ně kladli skryté otázky, na které mistr za mřížemi mohl vykřiknout krátkou odpověď. Ale k posledním událostem Akivova života se ještě vrátíme.

Zjevné osobní sympatie, které Akiva projevil k Bar Kochbovi mu vynesly i řadu odsudků. Zvláště korunovace tohoto nesmiřitelného válečníka na Mesiáše se setkalo s prudkou a odmítavou reakcí v židovských vzdělaneckých a náboženských kruzích. Příkladem je třeba tvrdá kritika rabiho Jochanana ben Torta : „Akivo ,dávno tu již nebudeš, tráva poroste v tvých ústech a příchod Mesiáše bude stejně vzdálený“! Představa Mesiáše - spasitele vskutku nijak nesouhlasila jen s postavou vojevůdce, prolévajícímu krev nepřátel. Spasení přeci leží v jiných dimenzích. Bar Kochbův požadavek, podle kterého dobrovolníci do jeho armády museli svoji statečnost a odhodlání prokazovat mrzačením si prostředního prstu byl obecně rabíny odsuzován jako bezbožný. 60let po zkáze Jeruzaléma shromáždil Bar Kochba minimálně 40 000 nadšených bojovníků (údaj 580 000 od např. Dio Cassise můžeme s jistotou pokládat za heroizující nadsázku, stejně jako jím udávané stovky dobytých měst a pevností) a přijímal do vojska dokonce i Samaritány, kteří po staletích historického antagonizmu byli v Judsku tradičně přijímáni s podezřívavou opatrností až s odporem. Přes počáteční nesporné úspěchy, kdy Bar Kochbova armáda porazila a zahnala na útěk zdejší nevelké římské posádky a šířilo se všeobecné lidové nadšení nad osvobozením Izraele od uchvatitelů, tento nesporně statečný válečník a schopný vojevůdce jen posílil odpor náboženských představitelů. Za nestoudné bylo chápáno jeho prohlášení vojsku, ve kterém Nejvyššího vyzývá, aby se nepletl do lidských záležitostí, pokud nestojí se svým lidem na bitevním poli. Většina náboženských činitelů prorokovala Akivovu „Mesiášovi“ neodvratný pád. „Bar Kochba se rouhá bohu. Izrael nespasí, ale přivede jej do zkázy!“ Jaké tedy byly Akivovy záměry, když se se svým opovážlivým a osamoceným horováním pro Bar Kochbu postavil proti drtivé většině svých přátel a kolegů? Akiva chtěl z Bar Kochby Mesiáše učinit. Doufal a věřil na konci svého dlouhého a svízelného života, že poslání spasit Izrael přivede tohoto tvrdého válečníka k osvícení, spatřoval v něm naději na obnovení a nový rozkvět Izraele. Mnoho dnů i nocí strávil na motlitbách ,kde Boha prosil ať ve své moudrosti a slávě promění vojevůdce v krále a v Mesiáše skutečného, jak to on, nehodný smrtelník Akiva nedokonale učinil zde na zemi.

Po dobytí Masady – posledního útočiště židovské armády - na březích Mrtvého muže a ukřižování jeho zbylých obránců Římané svůj hněv znovu obrátili proti veškerému národu nezkrotných buřičů a chronických povstalců. Zjevný a také téměř jediný Bar Kochbův stoupenec z židovských náboženských představitelů Akiva ben Josef neprchal ani se nepokusil před Římany skrýt jako mnozí jiní. Neměl to již ve svém vysokém věku ani zapotřebí. Jeho motlitby nebyly vyslyšeny, bůh Mesiáše neseslal ani neproměnil a trest z rukou Římanů nebyl tím nejhorším co za svoji pýchu a pochybení nyní očekával. Římské věznice se rychle plnily nejen zatčenými rabíny, ale také civilními židovskými úřdníky a představiteli. Po celém Izraeli a Judsku byly znovu jímany desetitisíce lidí do otroctví. Rozsudek císaře Hadriána vůči nenapravitelně vzpurnému národu plnili jeho velitelé důsledně. V posledních dnech života rabi Akiva projevoval stále větší nedůtklivost, uzavřel se do sebe a nehovořil již ani se spoluvězni, ani se žáky volajícími před věznicí svého mistra o radu a povzbuzení. Mlčel i když mu kat dřel železnými kartáči kůži z těla. Svědkové této veřejné popravy popsali jak se starý Mistr zborcený celý krví začal ve chvíli nejvyššího utrpení smát. Vzpomněli jak se smál a co kázal i při procházce mezi troskami jeruzalémského Chrámu. Dnes bůh umožnil triumfovat nepřátelům Izraele, věrné však odmění milosrdenstvím neporovnatelným. Podle talmudické tradice když nastala hodina motlitby, začal rabi Akiva na popravišti recitoval Šma Izrael, a tak odpověděl na všechny poslední nezodpovězené otázky. Zůstal věrný svému bohu a lidu – Izraeli - až do smrti. Talmud jeho příběh končí slovy Nejvyššího k Mojžíšovi „Moje Tóra obsahuje Slova a Ticho. Ty, Mojžíši předáš mému lidu Slovo a jednoho dne se objeví muž se zraněnou pamětí, který předá Ticho Tóry. Jeho jméno bude Akiva ben Josef a jeho Šma Izrael bude znít do koce všech věků jako moje výzva a připomínka“!