Střet civilizací po deseti letech

Luděk Frýbort

V září roku 2005 jsem uveřejnil v listu Annonce úvahu k pátému výročí teroristického útoku na newyorské obchodní centrum, zakončenou větou: „Zbytek si povíme 11. září 2011, dožijeme-li se jej.“ Nu, útok se neopakoval a dožili jsme se. Můžeme tudíž provést rekapitulaci desítiletí poznamenaného událostmi onoho záříjového dne. Je, abych to pověděl naplno, jak zahanbující, tak i varující, pokud ovšem někdo dá na varování času. Jinak lze říci, že místo aby se Západ z té hrůzy poučil a vzpamatoval, tápe na cestě k vlastnímu zániku, zpola v žíněném rouše kajícníkově, zpola v strakaté kazajce bláznově.

Jestli jsme mohli bezprostředně po shlédnutí těch strašlivých snímků v televizi být zmatení a tázat se, co se to, proboha, děje a proč, jestli jsme po pěti letech ještě mohli být na pochybách, jde-li o nové vzplanutí ideologického šílenství, jemuž je souzeno skončit stejně jako jeho stalinská či hitlerovská předehra, dnes už na pochybách být nemusíme: byli jsme vtaženi do střetu civilizací takových rozměrů a s perspektivami tak znepokojujícími, že je nemohl předvídat ve své proslulé knize ani sám pan Huntington. Dějiny znají dost pomatenců, ochotných pro uskutečnění svých velikášských představ zničit celé země, vyvraždit či vyhnat z domovů celé národy. Dosud ale nikdy nekynula světu perspektiva zničení celé civilizace, podmanění a zotročení celého lidstva, nadto na rozdíl od všelijakých Hitlerů a Stalinů s dobrou vyhlídkou na úspěch. Mluvilo se a psalo po odeznění prvního úleku o dějinném zlomu, po němž už svět nikdy nebude jaký byl, o novém Pearl Harboru či Sarajevu. První část předpovědi se naplnila víc než dokonale. Druhá… není za dnešního stavu věcí bez podstaty obava, že nějaký Pearl Harbor byla ještě holá legrace v porovnání s tím, jak může a dost možná i bude vypadat pokračování střetu nastartovaného newyorským masakrem. Dosud nikdy nestál svět na tak osudovém rozcestí. Dosud nikdy mu nešlo o tak mnoho. A má-li kdo vyřčenou obavu za přehnanou nebo mávaje rukou odříkává větičky „ono to nebude tak divoké, ona se žádná kaše nejí tak horká…“, toho dlužno upozornit, že už po Hitlerově nástupu se odříkávaly. I po Únoru, zvaném Vítězný, jak osobně mohu potvrdit. Spíš se pokaždé ukáže být kaše tak vroucí, že si to sám kuchař nedokázal představit, ale to už bývá, jak praví lidová moudrost, pozdě bycha honiti. I toho jsem během života svého nejméně třikrát zakusil a nedomnívám se, že napočtvrté by tomu mohlo být jinak a lépe.

Nicméně je třeba zdůraznit, že bin Ládin s jeho hochy ještě byli jelita splašená. Kdyby bývali dokázali ukrotit svůj svatý hněv, mohli dnes sedět někde v Džalalabádu u čaje a sledovat, jak víra Alláhova i bez jejich kousků dobývá svět nevěřících, zaplavujíc jej novými a novými vlnami pilně se rozmnožujících přistěhovalců. Jak hloupí nevěřící nic nepozorují či spíš nic pozorovat nechtějí, až přijde den, kdy celí udivení zjistí, že nad jejich parlamenty vlaje zelený prapor Prorokův a věže jejich kostelů místo křížů zdobí půlměsíce. Takhle na sebe Ládinovi hoši předčasně upozornili. Jestli ovšem Západ zareagoval moudře či aspoň přiměřeně, je věc jiná. Jeho politikové… no, ne že by je ani teď ještě nic netrklo. Ale partajní boje s vyhlídkou nebo také nevyhlídkou na další čtyři roky ve vládních sesličkách jsou jejich intrikánským srdcím bližší, rutina zaběhlá, v níž už dovedou chodit, kdežto o kořenech islámského terorismu by teprve museli začít přemýšlet, což je nezvyklé a nepříjemné. Západní intelektuálstvo pak, toť se ví, se ani tentokrát nedokáže vzdát svého zamilovaného obyčeje káravým ukazovákem kývání a na špatnosti své civilizace přepřísného poukazování. To už jinak nebude, neboť mnohému nadělil Hospodin intelekt, ne každému však rozum.

Jenže jsou v těch křižáckých zemích, aby to šajtán spral, i obyčejnější lidé, kteří si už stoupajících vln islámské záplavy stačili všimnout; a jelikož tam vládne směšný zvyk, jemuž nevěřící říkají demokracie, mohla by se karta snadno obrátit. Partajní profesionálové, na hlasech obyčejnějších lidí přece jen závislí, by si najednou mohli začít hledět obrany své civilizace; a kajícničtí ušlechtilci… ne, ty by asi záliba v bičování vlastních hřbetů hned tak nepustila. Nebylo by jim ale už tolik nasloucháno, přestali by být, jak se říká, svědomím národů. Naštěstí pro syny Prorokovy postupuje proces prozření jen velmi zvolna. Strany a hnutí, davší si do programu zápas o zachování civilizační identity, sice vznikají, pomalu sílí, i článeček v tom duchu se v novinách občas spíš nedopatřením mihne, vcelku se však zatím daří utloukat ty zákmity štítivými řečmi o populismu, rasismu, islamofobii a jiných užitečných nesmyslech, takže vlna islámské záplavy postupuje rychleji než tato váhavá protivlnka. Teď ještě ten norský blázen, jak on se… jo, Breivik, ten nám věřícím zahrál do ruky jako žádný mučedník a žádný mudžahedín, dobré je to, dobré. Už to začínalo vypadat nahnutě s věcí džihádu, když ten Bush, aby ho džahína pohltila, začal železným koštětem vymetat naše základny, ale teď je pryč, vůle křižáků k odporu ochabla a vítězství půlměsíce nad křížem se blíží. Však praví súra Sevřeného šiku: „Bůh věru miluje ty, kdož bojují na cestě Jeho, jako by byli stavbou olovem spojenou, a dá jim pomoc a blízké vítězství. Oznam věřícím zvěst radostnou!“ Vidíte, pochybovači? Korán se nikdy nemýlí!

Tak nějak si mohou libovat bin Ládinovi pozůstalí nad šálkem čaje, vidouce, jak Západ v mudrlantských žvástech promarnil počáteční vůli k odporu. Ostatně se to dalo čekat. Prach nad troskami Světového obchodního centra se ještě neusadil, a už se ozvali první rozumbradové, dovozující, že islámský terorismus nemá nic, ale pranic společného s islámem (stejně jako alkoholismus nemá nic společného s alkoholem, pošklebují se rasistické huby). Že si Západ a Amerika obzvlášť za všechno může sama. Že je islám náboženstvím míru; že násilnický islamismus je mezi muslimy zastoupen jen nepatrným procentem, všechno ostatní jsou mírumilovní, svého si hledící, mnohdy i světsky orientovaní lidé. A že je urážíme naší arogancí, když děláme, jako by byl náš křesťansko-západní způsob lepší či dokonalejší než jejich islámský. Pamatuji se, jak italský premiér Berlusconi, prostořeký jako vždy, pustil z úst něco takového a jak to ze všech stran slízl, kdepak, jen se neotírat o islám, jelikož by to byla islamofobie. Utahovat si z křesťanství, jak známo a vědecky dokázáno, křesťanofobií není. Pamatuji se také, jak osamělec dějin G. W. Bush zatroubil k ofenzivě proti teroru, ale to už se v Evropě rozjížděla protiofenziva žvástů, povrchní, podlézavá, pošetilá, do své neobyčejné ušlechtilosti zamilovaná a k posledku triumfující. Deset let… a Západ je na nejlepší cestě být poražen ne zbraněmi džihádu, ale svým vlastním pokrytectvím. Je ještě naděje na obrat v tom málem už ztraceném zápase? Mají naši potomci ještě naději žít dle vlastních zákonů a zvyklostí, ne pod pantoflem nesrovnatelně primitivnějších i krutějších zákonů podmanitelových? Jestli ano, jakou?

Snad ještě není překročen práh, za nímž už není návratu. Brzy ale bude, nestane-li se něco podstatného. Co by to mělo být… především by si všichni, kdož prohlašují perspektivu převládnutí muslimského živlu přinejmenším v Evropě za nerálnou, měli vzít k ruce učebnici matematiky pro nižší třídy škol středních a osvěžit si znalost procentního počtu. Není tak nesnadné srovnat populační přírůstky autochtonního evropského obyvatelstva s muslimským a určit, kdy posledně jmenované početně převládne nad prvním. Pakli už k takovému výpočtu došli, věří však, že muslimská většina bude i nadále zachovávat zásady demokracie, ctít svobodu jednotlivce a pluralitu názorů, měli by ozřejmit, z čeho tu naději čerpají. Jiným matematickým úkonem nechť stanoví reálnou sílu protivníkovu: byť i bylo fanatických, k obětování vlastních životů na cestě džihádu ochotných zběsilců mezi evropskými muslimy jen půl procenta – policejní a jiné odhady uvádějí čísla po čertech vyšší – i tak by to vydalo milionovou armádu ke všemu odhodlaných, nelítostných bojovníků. A především: kdo se cítí povolán pronášet hlubokomyslné soudy o islámu, měl by se o něm aspoň zběžně poučit. Pramenem pak nebuďtež smířlivé, tolerance a lidské vzájemnosti plné traktáty z intelektuálních dílen Západu, nýbrž svědectví nejautentičtější, korán. Každému postačí v něm krátce zalistovat, aby zjistil, že není naplněn smírem, tolerancí a vzájemností, nýbrž příkazy zášti a nepřátelství, jež nebude, nesmí být ukončeno, leda až nevěřící sklonivše dobrovolně šíje pod jho islámu uznají jeho mocenskou i duchovní převahu. Pakli v odezvách na tyto řádky najdu názory opačné, pravděpodobnost převládnutí islámu se všemi myslitelnými i naprosto nemyslitelnými následky popírající nebo si z ní nic nedělající, jsem připraven uvést bez dalších komentářů výběr súr, pojednávajících o vztahu islámu k jinověrcům. Nechť se pak s nimi popasuje každý sám. Ne však s blahovolným poloúsměvem zesvětštělého Evropana, uvyklého vidět v náboženských textech spíš mravoučná podobenství než nediskutovatelný zákon, nýbrž je třeba se vžít do cítění muslimova, beroucího příkazy koránu, vlastního slova Božího, naprosto vážně, závazně, do slova a do písmene.

Je to úděsná četba. Pro pochopení situace, v níž se nalézáme, však naprosto nezbytná. Kdo k ní není ochoten, nechť se nevyslovuje k otázkám civilizačního zápasu, nýbrž k výsledkům posledního kola fotbalové ligy. Neboť vskutku: dovedeme-li být přívrženci dejme tomu Sparty, patrioty své obce, svého rodného kraje, vlastenci svého národa a země, proč nemůžeme aspoň polovinou téhož obětavého zaujetí hájit existenci celku nejvyššího a nejpodstatnějšího, své vlastní civilizace, bez níž by nebylo ani národa, ani obce, ani rodného kraje v té podobě, pro niž jej máme rádi, ba ani té Sparty? Pakli je to někomu jedno, pakli někdo říká – ale co, všechno jednou zanikne a bývá něčím nahraženo, stejně zanikne i západní civilizace a nahradí ji islám… měl by v sobě najít tolik důslednosti a odejít na pár let třeba… no, neposílal bych ho hned do Somálska, stačil by takový Pákistán. Aby si vyzkoušel, k čemu to islám dokázal přivést a co čeká i jeho zemi (národ, obec, rodný kraj), dá-li se.

Leda by mu opravdu, ale opravdu vůbec na ničem nezáleželo. Takovému lze doporučit, aby vzal provaz a šel se na půdu oběsit. Vyjde to nastejno.